Nová tvář naší školy – pan učitel Ivan Taras

Co rád děláte ve svém volném čase? 

Ve svém volném čase jezdím na kole jako blázen. Než mi začaly problémy s páteří, tak jsem se snažil jezdit jako šílenec kolem sedmi a půl tisíce kilometrů za rok, začal jsem vyrážet na poměrně daleké cesty, nejdříve s kamarádem a před třemi roky na první sólo cestu. Strašně jsem si přál jet někam sám, a tak jsem jel z Řecka do Telče. Byl to samozřejmě velký zážitek, nevěděl jsem, co to obnáší, vždycky jsem četl od cestovatelů, že by si to měl každý vyzkoušet. A tak jsem si řekl: „Tak jo, tak já to teda vyzkouším.“ A bylo to dobrý, doporučuji všem, jen co se dohrabou do plnoletosti, aby rodiče neměli starost, aby si to každý zkusil. Člověk je sice trochu vyděšený, když si v noci někam lehne, protože já spím jen tak ve stanu na louce, ale stojí to za to, je to úplně něco jiného. 

Kolik je to kilometrů z Řecka do Telče? A jak dlouho jste to jel? 

Bylo to přesně 1400 km a ujel jsem to za 87 hodin — devět dnů. Ale já jsem jen šlapal a šlapal jak magor. Moc jsem se nezastavoval, strašně mě to táhlo domů. Byl to takový zvláštní pocit, když člověk vysedne z autobusu a říká si: „Jéžiš, to je dálka.“ Ale tam nic jiného nepomůže než šlapat, šlapat, šlapat a zase jen šlapat. Je to trošku úmorný, není to ani tak o zábavě, jako spíš o posouvání osobních limitů. Extra zábava to nebyla, bolely nohy, bolel zadek, bolelo všechno, ale stálo to za to. Až budu jednou na LDN nebo v domově důchodců (a pokud to nezapomenu), tak můžu vykládat tyhle zážitky. 

Jaké povolání jste chtěl dělat v dětství? 

Rozhodně ne učitele. Tam je bohužel asi to ovlivnění rodiči. Netlačili na pilu, ale člověk se tak podvědomě dívá, co by… A samozřejmě mě od mala fascinovaly prázdniny, těch jsem se nechtěl vzdát, takže to rozhodlo. Neříkám ale, že mě to nebaví, občas s těmi správnými mladými lidmi je to úžasný, já se od nich taky spoustu naučím. Ale je to únava. Za ten jeden život by to chtělo vystřídat aspoň čtyři pět zaměstnání, aby člověk něco zažil za tu krátkou dobu. Kdybych si ale mohl vybrat znovu, tak už bych vůbec nikdy, aspoň ne v téhle té podobě, učitele asi nešel dělat. Strašně by mě bavila muzika, něco výtvarného, ale bohužel jsem asi neměl dost talentu nebo odvahy, abych se do toho pustil.  

Tvoříte aspoň sám ve volném čase? 

Už ne, ale strašně rád jsem kreslil, když jsem byl malej. Nebo jsem si i skládal písničky, mám jich pár v šuplíku, ale bojím se s tím vylízt, stydím se.  

Máte radši kávu nebo čaj? 

Čaj. Kávě se nijak nebráním, ale čaj.  

Kdybyste na českém školním systému mohl změnit jednu věc, jaká by to byla? 

Já bych jich změnil tolik. Třeba hned po covidu jsem si myslel, že je všem jasné, že se žáci dokážou naučit (ti, co chtějí) sami a že se školní docházka smrskne na čtyři dny v týdnu. Jeden den by klidně mohli zůstat doma a fungovat sami. Na nějaké pražské škole už to myslím experimentálně funguje, a to nad míru dobře. Potom bych si určitě přál míň administrativy pro učitele. Ono se to nezdá, ale pořád nějaké školení, papíry a tyhle věci, to od učení spíše zdržuje. A potom kdyby to šlo, protože jsem jazykář, tak ještě menší skupinky žáků, protože bych chtěl mít více času na jednotlivé studenty a možnost se jim individuálně věnovat. Aby to bylo jako v jazykové škole, to by bylo samozřejmě ideální. Chápu, že to finančně není možný.  

Takže spoustu takových věcí bych změnil. Třeba k tomu někdy dojde, ale já si myslím, že už se toho do důchodu nedočkám. 

Máte nějaký sen, který se Vám ještě nesplnil? 

To já si nechávám pro sebe. Mám spoustu snů, ale jsem v tomhle pověrčivej a ty sny neříkám veřejně. 

Máte nějakého domácího mazlíčka? 

Měli jsme vždycky pejska, ale teď už jsme chvilku bez pejska, protože jsem dojížděl do Jihlavy a nebyl na něj ideální čas. Taky odchod těch domácích mazlíčků je vždycky tak strašně dojemnej a tak těžkej… Odchod toho posledního psa mi opravdu zlomil srdce.