Nový rok, nové já, nebo staré zvyky?

Známe to asi všichni. Je prvního ledna a my vstupujeme do nového roku. Je to nová kapitola, nová příležitost, nová šance. Asi se nenajde člověk, který by byl se sebou na 100 % spokojený a nechtěl nic zlepšit (a pokud ano, tak nemá zdravé sebevědomí, ale chybnou sebereflexi a na tom jde taky zapracovat). Proto vznikla předsevzetí. Tradičně si je dáváme a tradičně selháváme. Vtipy o ledňáčcích ve fitku jsou už natolik profláklé, že to přece musí mít nějakou hlubší příčinu. A ono skutečně má. Lidská mysl je neskutečně komplexní a málokdy si uvědomujeme, kolik faktorů vlastně naše rozhodnutí a činy ovlivňuje. Ať už jde o malé, nebo velké věci, naše psychika nám často hází klacky pod nohy. Pojďme se tedy společně podívat na pět pojmů ze světa psychologie, které nám pomohou objasnit, co se za celým procesem předsevzetí skrývá.  

Optimistické zkreslení  

Do nového roku chceme všichni vstoupit s dobrou náladou a optimismem, bohužel ne vždy se to vyplácí. Optimistické zkreslení (neboli Optimism bias) je termín popisující tendenci naší mysli přeceňovat pravděpodobnost dobrých věcí a podceňovat pravděpodobnost těch špatných. Řadí se mezi kognitivní zkreslení, tedy jakési zkratky, které náš mozek z různých důvodů používá a dovádí nás k nelogickým a mylným závěrům. Příčinou je hlavně to, že při předvídání budoucnosti si pod vlivem emocí, přání a selektivní paměti nechceme připouštět, že i nás může potkat něco špatného. Ačkoliv kolem sebe vidíme spoustu příkladů nehod, nemocí a neúspěchů, tak se od nich podvědomě distancujeme, protože to se přeci nám stát nemůže, my jsme rozumní, opatrní a víme, co děláme. Minimálně v souvislosti s pyrotechnikou tak každoročně uvažují stovky lidí, z nichž desítky končí na pohotovosti. Na druhé straně si pak nasazujeme růžové brýle i v přehnaných očekáváních, kdy náš mozek – tedy ten nejdokonalejší biologický superpočítač – zcela ignoruje statistiku a chtě nechtě nám dopřává vidinu sladkých konců. Nezlomná láska do konce života, milionový podnikatelský plán, vysněná práce, zaručená jednička z chemie…kdo z nás v tom aspoň trochu nežije? Svým způsobem je optimistické zkreslení ale i pozitivní jev, protože zvyšuje psychickou odolnost a nikdy bychom bez něj nešli do žádného risku a nemohli si odnést výhru. Risk je sice zisk, ale mysleme na to, že ne zaručený. 

Sebeklam plánování 

V návaznosti na předchozí bod je tu i další jev, poprvé popsaný uznávanou dvojící psychologů Kahnemanem a Tverským, a to sice plánovací klam. Určitě jsme si jej všichni zažili minimálně o Vánocích. Dárky budou nakoupeny za jeden výlet do nákupního centra, cukroví do půlky prosince hotové, stromeček nazdobený ani ne za hodinu a kapr usmažený už v pět večer. A realita? Dárky budou proces na několik týdnů, poslední várka cukroví se vyndá z trouby dvacátého třetího, stromeček zabere celý večer a v pět večer kapr ještě plave ve vaně…. Růžové brýle, které máme stále nasazeny už od optimistického zkreslení nám totiž i lehce deformují představu toho, jak náročné jednotlivé úkoly budou. Když něco plánujeme, tak nehledě na to, jak moc si náročnost daného úkonu uvědomujeme, máme tendenci si ji nepřipouštět a považovat to za daleko snažší, než to ve skutečnosti je. I ti nejlepší organizátoři totiž tajně počítají s ideálním průběhem a jen těžko si připouští kolik proměnných a potencionálních problémů může nastat. Mozek nám proto upravuje naše vnímání, jednak aby snížil stres a jednak pro pocit vlastní kontroly. Většinou ani nevíme, že to děláme, ale vždy je lepší vědomě počítat s chybami a nečekanými komplikacemi. 

Efekt nového začátku 

 U optimismu ještě chvíli zůstaneme. Pojí se s ním totiž i takzvaný efekt nového začátku (Fresh start effect), tedy psychologický jev, kdy jsme přesvědčeni o tom, že s nějakým novým začátkem (nový rok, nový měsíc, nový týden nebo např. narozeniny) dojde k pozitivnímu obratu v našem životě. Lidská mysl má skutečně nutkání upínat tyto velké změny k pomyslným milníkům. Odtud pramení i novoroční předsevzetí a přesvědčení, že do nového roku vstupujeme s čistým štítem. New year, new me – fráze, kterou už někdy viděl (nebo dokonce pronesl) zaručeně každý. Je to jev, který nám dodává motivaci a sílu něco změnit, což je skvělé! Problém je, že krom stránky v kalendáři se nezměnilo nic a do nového roku vstupuje ten stejný člověk ve stejné životní situaci, který jen před pár hodinami ukončil ten starý. Nově nabytá motivace, jak už to u ní bývá zvykem, časem opadne a my upneme své sny k dalšímu milníku. Málokdo totiž řekne, že od čtvrtka začne chodit do fitka, protože když do něj začne chodit od pondělí, nebo dokonce od prvního dne v měsíci, tak to působí hned lépe. Svůj život totiž vnímáme jako příběh plný kapitol, které je potřeba uzavřít a začít nové. Tyto milníky nám dávají pocit, že minulost je pryč a jdeme vstříc budoucnosti. Ale proč by 1. ledna byl o něco lepší den na to začít se sebou něco dělat, než 24. květen? 

Selhání seberegulace 

V předchozím bodě jsme si stanovili předsevzetí, která jsme chytře odložili na další milník. Pokud nastal a my se skutečně dokopali k tomu, že se podle nich budeme chovat, stále nemáme zdaleka vyhráno. V ten moment totiž do hry znovu vstupuje náš mozek s další podpásovkou. Jedna jeho část, prefrontální kortex, která z velké části zodpovídá právě za vědomá rozhodnutí, si přeje dosáhnout vytyčených cílů. Jenže proti ní stojí část druhá – limbický systém, který se řídí hormony (např. dopaminem – viz článek o dopaminu) a ten chce stimul a uspokojení hned teď a tady a na nic čekat nehodlá. Náš mozek se tedy pere sám se sebou a tomuto zápasu se říká seberegulace, tedy schopnost držet se plánů, odolávat prokrastinaci a ustát nepohodlí. Pak už je jen otázkou síly vůle a charakteru, jak dlouho dokážeme tento zápas udržet ve vítězné pozici. Bohužel ale v dnešní přehlcené době, která se orientuje hlavně na teď, tady, co nejrychleji a co nejjednodušeji, dochází k selhání – tedy selfregulation failure. A pokud k němu už skutečně došlo, co bude následovat? 

Abstinence violation effect 

Stalo se. Porušili jsme dietu, vynechali fitko, nešli spát ve stanovený čas, předsevzetí vzalo za své. Co teď? Jedno selhání přece neznamená kompletní prohru, nebo ano? Bohužel, ve většině případů to tak skutečně dopadne… Abstinence violation effect, běžně zkracovaný na AVE (volným překladem efekt porušení abstinence) objevil psycholog Marlatt v 70. letech v rámci výzkumů relapsů v odvykání závislostí. Jakmile závislý sáhl po své droze jednou, spadl do závislosti znovu. My se samozřejmě neléčíme se závislostí, ale efekt je zcela stejný. Jakmile porušíme jednou nějaký zákaz nebo příkaz, který jsme si stanovili, bereme to jako automatickou prohru (nebo aspoň pozvánku k tomu porušit jej znovu…) a v ten moment je s úsilím konec. Nezvládli jsme to, selhali jsme, prostě na to nemáme. Přitom zcela ignorujeme fakt, že jsme prohráli pouze jednu bitvu, a ne celou válku. Ačkoliv tento efekt utopil už mnoho předsevzetí, je pouze na nás, jak se k němu postavíme a jestli zvládneme i přes tento pocit naprostého selhání vytrvat a bojovat až do konce.  

Po dočtení tohoto článku je už snad trochu jasnější, proč obvykle našim novoročním předsevzetím dáme vale už v lednu (ti vytrvalejší až v půlce února). Smyslem ale nebylo pouze ukázat, jakými možnými způsoby jde hlava proti nám a že nemá cenu si předsevzetí stanovovat, právě naopak. Chuť se zdokonalovat a být ideální verzí sebe sama je nesmírně důležitá a každý by ji měl v sobě najít a udržet co nejdéle. Klíčem k překonání všech propastí je pak poznat nástrahy, které nás čekají a bojovat s nimi. Teď, když už víme, co nás v cestě za dokonalostí potká a že vše jsou jen stavy naší mysli, nestojí nic v cestě tomu, za vysněným ideálem jít.