Jak těžké je vést projekt Příběhy našich sousedů?

Projekt Příběhy našich sousedů je celorepublikový projekt pod organizací Post Bellum. Lidé hledají pamětníky, kteří ještě pamatují na druhou světovou válku. Tohoto projektu se účastní jak dospělí, tak děti – zvídaví studenti, kteří mají rádi příběhy a chtějí se dozvědět něco víc z dřívější doby. Za více než deset let prošlo tímto projektem mnoho žáků, kteří zpečetili tisíce příběhů. Mají za úkol vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní, nebo psanou reportáž. 

Letos se závěrečná prezentace Telčska a Žirovnicka konala 3. března v Kulturním domě v Třešti. Podvečer začal hudební vložkou v podání ZUŠ Třešť. Nejdříve krátce promluvili starostové zapojených měst a také náměstek hejtmana Kraje Vysočina. Potom už se konečně dostalo na prezentace jednotlivých týmů. Jako první svou práci představil domácí tým, tedy z Třeště. Žáci zpracovali příběh paní Marie Karáskové. Jako druhé prezentovaly žákyně ze ZŠ Vážka a byl to příběh pana Jindřicha Kaupy. Třetí bylo naše gymnázium s příběhem pana Václava Jehličky. Potom dva týmy ze Žirovnice s příběhem pana Zdeňka Hrbka a pana Františka Čecha. A jako poslední představili příběh paní Marty Velíškové žáci ze Základní školy v Kamenici nad Lipou. Všechny příběhy hodnotila odborná porota, která po skončení dala všem týmům individuální hodnocení. V mezičase došlo ještě na jednu hudební vložku, opět v podání ZUŠ Třešť. Slovo také dostala koordinátorka Anna Kadlecová, která se mimochodem účastnila druhé řady televizní show Zrádci. Nakonec byli všichni žáci a jejich učitelé oceněni. 

I my dvě z redakce Zpravodaje jsme dříve, ještě v době základky, byly tohoto úžasného projektu součástí. Dalo nám to nespočet dobrých zkušeností a také vzpomínek. Jeli jste snad někdy nahrávat příběh přes celou republiku? A nakonec vylézt na pódium a mluvit před plným sálem lidí také není vůbec lehké. Já (Káťa) jsem i první rok zažila hodně ztížené podmínky za covidu. Druhý rok, kdy se k nám přidala už i Míša, to bylo lepší a v rámci možností bez omezení. Tenkrát to ještě bylo soutěžní, zatímco dnes už se od toho ustoupilo. My jsme se tenkrát umístili na druhém místě. Předběhl nás jen náš gympl. Dnes už víme, že to byla septima, ale stejně v nás nějaké to zrnko zklamání dřímá dodnes. 

Musíme ale říct, kdo nás k tomuto úspěchu dovedl. Byla to naše úžasná paní učitelka, která už za všechny ty roky dovedla na pódium několik týmů. Také několikrát seděla v porotě a příběhy hodnotila. Není to nikdo jiný, než paní učitelka Helena Štumarová. Myslíme si, že rozhovor s ní je přínosný a inspirativní pro nás všechny. 

Jak dlouho pracujete na tomto projektu? 
Na projektu Příběhy našich sousedů pracuji krátce, protože jsem začínala s vámi, což bylo v roce 2020/21. Týmů jsem neměla tolik, protože jsem vás měla dva roky. Ale měli jsme 6 pamětníků. S vámi vlastně 4 a pak jsem měla další 2.  

 
Jaký z těch příběhů vám připadal nejzajímavější a proč? 

Nejzajímavější? Ono to bylo tak, že jsme ty pamětníky objevovali postupně. Třeba s vámi jsem natočila rozhovor s panem Fousem, ten nás později nastartoval i s dalším týmem. Použili jsme ho k nácviku, zkoušeli si na něm pokládat otázky a natáčet. Takže ho máme zpracovaného nejvíc. Ale také skvělý byl pan Šimánek s panem Nevoralem. Byli strašně sympatičtí, kontaktní a měli ty příběhy. Za panem Nevoralem jsme byli až v Kryštofově údolí a bylo to zas úplně jiné. On hlavně vydržel hrozně dlouho mluvit. To jsme měli asi 9 hodin nahrávek. Každý z těch pamětníků má něco jiného, co bylo úžasné a skvělé. Každý k tomu také přistupoval jinak a nedá se říct, který byl úplně nejzajímavější.  

 
Jak vůbec probíhá příprava?  

Nejdříve musím oslovit a vybrat tým, namotivovat ho, aby zúčastnění chtěli zažít něco mimořádného. Potom je trošku zasvětím do historie 20. století, se kterou se do té doby žáci vůbec nepotkávají. Vytyčíme ty hlavní milníky, aby věděli, na co se mají ptát, jak vytvořit otázky týkající se historie. Učí se pokládat otázky a jak pracovat s pamětníkem. Pak už dojde přímo k rozhovoru. Po něm se všechno zpracovává, vše se musí znova naposlouchat. Pak už se připravuje rozhlasová nahrávka nebo video, také životopis a fotografie. Nakonec se začíná chystat prezentace pamětníka na ten slavnostní závěrečný večer. Musí se udělat scénář a vytáhnout zase jiné informace než jsou v té nahrávce.  

 
Jak se liší vaše práce od práce dětí? 

Učitel musí znát celý ten příběh, musí pomáhat těm žákům, najít ty klíčové momenty, to nejdůležitější. Musí mít energii je přesvědčovat, že mají něco dělat, že to chtějí dělat a že je to báječné. (smích) No, je to úplně jiná práce, protože ten žák musí dávat dohromady spoustu informací. Třeba moje současná skupina teď dělala něco takového poprvé. Bylo to těžké v tom, že nikdy nedělali tolik práce navíc, která teoreticky souvisela se školou, takže to bylo hodně náročné. Ještě vlastně hlídám deadliny, aby se všechno časově stihlo.  

 
Co vás na tomto projektu nejvíce baví? 

Že nikdy nevíme, co vznikne a jak to vznikne. A že se díky tomu vždycky spustí nějaká historická událost, která je obohacující i pro mě. Samozřejmě něco vím, ale když jdeme do hloubky, tak se mi odkrývají i nové zajímavosti a věci, které jsem neznala. To je skvělý.  
 
Tady u nás ve škole na tomto projektu pracuje paní učitelka Helena Volavková, proto jsme i této inspirativní ženě položily pár otázek. 

Jak dlouho pracujete na tomto projektu? 

Do projektu Příběhy našich sousedů jsem se poprvé zapojila v roce 2021. Celkem jsem se studenty zpracovala 4 pamětnické příběhy. 

 
Jaký z těch příběhů vám připadal nejzajímavější a proč? 

Nedokážu vybrat jeden nejzajímavější příběh. Každý byl něčím zvláštní, jedinečný. Lidské osudy jsou zajímavé, jen je potřeba naslouchat, nebát se zeptat. Každý pamětník měl své osobní kouzlo, každý něčím překvapil, každý nám ukázal kus svého života. 

Co vás na tomto projektu nejvíce baví? 

Na projektu Příběhy našich sousedů mě baví právě rozmanitost. Baví mě práce s dětmi, kdy jsou vlastně ony těmi důležitými, hned po pamětnících. Baví mě mladým lidem zprostředkovat možnost zkusit si práci reportérů, novinářů, filmařů. Těší mě, pokud nás pamětník pustí do svého osobního prostoru, pokud nás po závěrečném večeru pochválí. Těší mě, že i když je to občas náročné, děti to nevzdávají, zatnou zuby, práci dokončí, vystoupí se svými výstupy před veřejností. 

Oběma paním učitelkám moc děkujeme za jejich čas a rozhovory.