Přednáška, která nám otevřela oči i ledničky

Hned první dubnový den se u nás na škole konal Přednáškový den, kde měla i paní Lucie Kadlecová přednášku Jídlo jako opora, ne jako problém. Celá přednáška pro mě byla velice inspirativní, přednášející mluvila o tom, jak jídlo může ovlivnit naši náladu, paměť a výkon. Toto téma se mi zdá důležité, tudíž jsem se rozhodla ji vyzpovídat i pro naše čtenáře a zjistit i další skutečnosti, které na přednášce nezazněly. Je z toho rozhovor o jídle, biohackingu a práci.

Jak byste popsala vaši práci někomu, kdo o ní nikdy neslyšel? Co vás na práci naplňuje?

Často se setkávám s představou, že nutriční terapeut, výživový poradce, nutriční poradce a nutriční kouč jsou jedna a ta stejná osoba. Je to jedno z nejbolavějších míst, pokud budeme mluvit o poskytování těchto služeb u nás. Často mají lidé představu, že nutriční terapeut je někdo, kdo zakáže sladké a naordinuje dietu. Já svou práci vnímám jinak. Jsem takový průvodce světem výživy v kontextu celkového zdraví. Pomáhám lidem, aby měli dostatek síly v boji proti nemoci (od diabetiků přes osoby s poruchami trávení až po onkologické pacienty). Hledám cestu, jak jídlem podpořit léčbu, zmírnit příznaky a zlepšit kvalitu života tam, kde už léky nestačí. Výživa je hlavním pilířem našeho zdravotního stavu, ovlivňuje ho asi z 40–50 %, což je oproti genetické predispozici velmi výrazné číslo.

Kdybych to tedy měla nějak stručně shrnout – pomáhám lidem chápat výživu jako klíčový pilíř jejich léčby v nemoci a zároveň jako zdroj síly a radosti v každodenním životě bez zbytečných mýtů.

Jak jste se k práci dostala?

Už na střední škole mě to přirozeně táhlo k chemii a biologii, což byl základ, na kterém jsem chtěla stavět. Tehdy jsem se o výživu začala zajímat i osobně – zpětně vidím, že jsem tehdy věřila mnoha mýtům, které se i dnes v populaci stále drží, a moje cesta k jídlu nebyla úplně ideální. S odstupem času vím, že se o poruchu příjmu potravy nejednalo, nýbrž jen špatnou interpretaci informací z neadekvátních zdrojů. To mě motivovalo hledat skutečnou odbornost a pravdu.

·Když jsem zvažovala, kudy se vydat, nechtěla jsem jít cestou medicíny a pětileté atestace na dietologa. Cítila jsem, že v té roli bych byla od pacienta příliš vzdálená. Zároveň jsem nechtěla obětovat svůj veškerý čas studiu, které by mi vzalo minimálně 11 let. Zvolila jsem tedy studium nutriční terapie, protože mi umožnilo to, co jsem očekávala. Poté jsem hledala školu, která by mi nabídla kvalitní zázemí, ale zároveň komornější prostředí, kde lidský přístup není pouze prázdným pojmem, ale skutečnou realitou akademického i nemocničního prostředí.

Proč si myslíte, že má tolik lidí v dnešní době složitý vztah s jídlem?

Myslím si, že je to hlavně proto, že jsme se v tom všem tak trochu ztratili. Žijeme v době, kdy nám z každého rohu (Instagram, od kamarádky, z reklamy, …) někdo říká, co je správně a co špatně. Jeden den je vajíčko superpotravina, druhý den skoro jed. Výsledkem je, že jsme úplně přestali věřit sami sobě a vlastní intuici. Už se neptáme Mám hlad? Dělá mi tohle jídlo dobře? Raději se ptáme tabulek v aplikaci nebo hledáme utvrzení v nějaké moderní dietě na online blogu pro ženy. Jídlo se pro nás stalo zdrojem stresu a výčitek, místo toho, aby bylo zdrojem síly a tou hlavní zbraní, kterou je možné zdraví ovlivnit velmi efektivně. Dnes máme často pocit, že když si dáme něco nezdravého, tak jsme selhali jako lidé. Ten složitý vztah k jídlu je ve skutečnosti odrazem toho, jak moc na sebe tlačíme a jak moc chceme být ve všem perfektní. Jenže výživa by měla být pro nás, ne my pro ni.

Jaké jsou nejčastější chyby, které lidé ve stravování dělají?

Je velmi složité ukázat na jednu jedinou chybu, protože každý příběh v ambulanci je jiný. Pokud bych ale měla vybrat to nejzásadnější, je to představa, že čím míň jíme, tím víc hubneme. To je velký omyl, který vede k začarovanému kruhu hladovění a neúspěchu. Často přicházejí klienti se slovy “Snažím se jíst opravdu málo, ale váha se nehýbe.’’ Když se pak společně podíváme na jejich režim, vidíme ten pověstný kámen úrazu. Člověk sice jí objemem málo, ale vybírá si potraviny s obrovskou energetickou hodnotou – typicky ranní káva se smetanou a dvěma plněnými croissanty, k obědu jen rychlá polévka a večer uzeniny a tučné sýry, které se jeví jako zdravé. V tom je ten největší rozdíl. Můžete sníst malé množství nutričně chudých potravin s vysokou energetickou hodnotou, které Vás nezasytí, nebo můžete mít plný talíř kvalitního jídla s dostatkem bílkovin, zeleniny a vlákniny, po kterém se budete cítit skvěle. Kromě toho lidé často bojují s nepravidelným režimem, vynecháváním jídel nebo chybným používáním kalorických tabulek (aplikace), které se pak stávají spíše zdrojem stresu než kvalitním pomocníkem.

Jaký máte názor na různé druhy diet jako např. keto dieta?

Na stravovací směry se dívám dvěma pohledy. Prvním je léčebná výživa, která má v medicíně své pevné místo už desítky let. Diety při onemocnění žlučníku, slinivky nebo šetřící diety při zažívacích potížích jsou základním pilířem léčby a jejich opodstatnění je nezpochybnitelné i v moderní medicíně. Problém nastává u moderních módních diet a alternativních směrů, které si často berou z medicíny jen název, ale už ne ten hlubší smysl.

Typickým příkladem je již zmiňovaná keto dieta. Ta původně vznikla jako velmi specifická terapeutická metoda pro děti s epilepsií rezistentní (odolnou) na léky. Dnes ji ale komerční firmy prezentují jako zázračný nástroj na hubnutí, přičemž s původní myšlenkou má společný snad jen název. Pro zdravého člověka je dlouhodobě neudržitelná a často zbytečně zatěžující.

Pokud přijde řeč na alternativní stravování jako je vegetariánství, vnímám je jako dobrou cestu, která se stále častěji objevuje i v oficiálních doporučeních pro zdravou populaci. Tedy ne striktní vyřazení masa, ale spíše vědomé omezení masa. U veganství jsem tolerantní, pokud jde o dospělého a informovaného člověka, který ví, jak doplňovat chybějící složky. Zásadně však nesouhlasím s ortodoxním veganstvím u dětí, kde jsou rizika spojená s vývojem příliš vysoká.

Moderní trendy jako paleo nebo carnivore? Často po nich sahají sportovci v naději na lepší výkon, ale pravdou zůstává, že naše tělo potřebuje všechny živiny v rovnováze. Časným odůvodněním pro tuto dietu je návrat ke kořenům. Důležité je zmínit vývoj našeho organismu, který přímo souvisí i s potřebou živin, která se za stovky let změnila. Žádná makroživina není důležitější než jiná. Extrémy ve výživě mohou krátkodobě fungovat, ale dlouhodobě nás většinou obírají o to nejdůležitější. O nutriční stabilitu a zdravý vztah k jídlu.

Co vás na vaší práci nejvíce překvapilo?

Nejvíc mě překvapilo, jak hluboko jsou v nás zakořeněné mýty, které přijímáme jako nezpochybnitelnou pravdu. Často se setkávám s velmi inteligentními lidmi a úspěšnými ve svých oborech, kteří jsou v oblasti výživy naprosto ztraceni. Překvapilo mě, jak moc dokáže jedna špatně interpretovaná informace (například o škodlivosti příloh nebo nutnosti omývat maso) ovlivnit každodenní život celé rodiny.

V klinickém světě mě neustále překvapuje neuvěřitelná síla lidského těla. Vidět onkologického pacienta, který díky správně nastavené nutriční podpoře získá zpět sílu bojovat s nemocí, je pro mě pokaždé silný moment. Fascinuje mě, že jídlo, které bereme jako samozřejmost, je ve skutečnosti tou nejmocnější zbraní, kterou máme pro své zdraví v rukou.

Co je na vaší práci obtížné?

Nejtěžší není sestavit jídelníček, to je čistá matematika, biologie a špetka kulinární znalosti. Nejobtížnější je bourat to černobílé vidění světa výživy. Bojovat s vnitřním nastavením klientů všechno nebo nic. Je nesmírně těžké sledovat, jak se lidé trápí výčitkami za jeden kousek něčeho nezdravého, zatímco jejich tělo ve skutečnosti strádá celkovým nedostatkem energie. Je těžké lidem vysvětlit, že méně jídla neznamená více zdraví.

Všeobecně nejtěžší je každodenní psychologie a empatie. Pracuji s lidmi, kteří mají vážné diagnózy a hledají kapičku naděje v dietách, které jim mohou spíše ublížit. Vysvětlit jim citlivě, ale odborně, že tudy cesta nevede, a přitom jim nesebrat naději, to je každodenní balancování na tenkém ledě. Moje práce není o jídle, ale minimálně z 80 % o lidech, jejich emocích a vztahu k sobě samotným.

Jaký je největší mýtus, který jste slyšela?

Osobně si myslím, že svět výživy nebyl nikdy přehlcenější mýty než právě dnes. Vybrat jeden jediný je nesmírně složité, protože se pohybujeme na škále od úsměvných nesmyslů až po mýty, které jsou přímo zdraví nebezpečné. V klinické praxi mě nejvíce trápí mýtus o tom, že je nutné vyhladovět nádor. Setkávám se s tím u onkologických pacientů nebo jejich blízkých velmi často. Je to nesmírně těžké a citlivé téma – člověk v těžké životní situaci udělá cokoliv pro své uzdravení a v této myšlence vidí naději. Realita je bohužel opačná a tento přístup často fatálně oslabuje organismus. Tady mýtus přestává být jen zajímavostí z internetu a stává se skutečným rizikem.

Pokud bychom se podívali na mýtus, který se v našich domácnostech vyskytuje nejčastěji, je to bezpochyby omývání masa před tepelnou úpravou. Děláme to s dobrým úmyslem, ale vědecky je to přesně naopak. Voda bakterie nezničí, jen je doslova rozmrští po celé místnosti a zvýší se riziko kontaminace bakteriemi.

A co se mě osobně týká nejvíce? Ta tichá, ale všudypřítomná představa, že výživa je černobílá. Škatulkování na zdravé a nezdravé potraviny v nás pěstuje zbytečný strach a výčitky. Přitom výživa je mnohem víc než jen to, co máme zrovna na talíři. Je to o kontextu, množství, a hlavně o našem vztahu k jídlu, který je často narušeným vztahem i k sobě samým.

Co by si studenti měli z vaší přednášky odnést? Co je hlavním cílem přednášky?

Je těžké vybrat jednu jedinou věc, protože celá přednáška byla o propojení detailů a malých složek výživy. Kdybych ale měla vyzdvihnout to nejpodstatnější, bylo by to kritické myšlení. V době, kdy nás obklopuje informační šum a umělá inteligence nám generuje odpovědi na počkání, se z naší společnosti vytrácí schopnost jít pod povrch a ptát se: Dává mi to smysl? Je to pro mě skutečně dobré? Chtěla jsem studentům ukázat, že biohacking není o druhých doplňcích, ale o porozumění vlastním biologickým potřebám a o laskavosti k sobě samému. Mým hlavním cílem bylo, aby si studenti uvědomili, že výživa a psychické zdraví jsou spojené nádoby. Že kofein po probuzení není jen zlozvyk, ale zásah do hormonální rovnováhy, který ovlivňuje jejich náladu i výkon po zbytek dne. Chtěla jsem, aby neodcházeli s dalším seznamem příkazů, co mají jíst, ale s chutí o svém těle a mysli víc přemýšlet v souvislostech a nenechat se strhnout každým moderním trendem. Chtěla jsem ve studentech probudit zvědavost namísto poslušnosti vůči tabulkám.

Děkujeme za krásný rozhovor a přejeme do vaší práce mnoho vytrvalosti s bořením mýtů o jídle.