Telč, město jako z pohádky

Video je k dispozici studentům po přihlášení školním účtem.

To jsem takhle jeden březnový večer koukala na televizi a viděla jsem reklamu na soutěž pro reportéry. Hned mě to zaujalo, protože přece jen práce ve Zpravodaji s tím souvisí. A tak jsem začala hledat všechny informace a vylezla z toho soutěž pro Českou televizi s názvem Reportéři na startu. Čím víc jsem o tom četla, tím víc mě to lákalo. A tak jsem se rozhodla říct to kolegyni tady ze Zpravodaje, Míše. Míša byla naštěstí z tohoto nápadu nadšená, a tak jsme s tím seznámily i paní učitelku Martu Veselou Jirousovou. Ta byla také nadšená, a proto jsme tento nápad vypustily do světa, tedy mezi ostatní členy Zpravodaje. Náš reportérský tým musel být nejméně tříčlenný, takže jsme mezi sebe s radostí přivítaly kolegyni Žofku. Reportérský tým jsme tedy měly, ale teď vymyslet téma reportáže, to byl větší oříšek. Tak velký, až jsme ho málem ani nevyřešily, neboť jsme odjeli na týden do Maďarska a pak už najednou byly Velikonoce. A když mi došlo, že jsme se zatím nehnuly z místa, do uzávěrky soutěže zbývalo 11 dní. Což je docela krátká doba na vytvoření kvalitní videoreportáže. Takže jsme se hned musely pustit do práce. První a hlavní bod je téma. Mě napadlo nějaké propojení s nedalekou Třeští a jejími židovskými příběhy, ale na jedenácti denní práci to je dost nereálné. Takže to chtělo něco jednoduššího, ideálně něco, co všechny dobře známe. Takže jsem si ve dvou volných hodinách sedla do chill zóny a vymyslela reportáž, která bude postavená na kontrastu studentů a turistů. Zároveň jsem se podívala na všemožná edukační videa, abych věděla, jak správně udělat a natočit rozhovor. Vzhledem k tomu, že času bylo opravdu málo, ještě ten den jsem si už natočila první záběry náměstí. To bylo v pátek a od pondělí jsme chtěly začít nahrávat rozhovory. Naším prvním cílem bylo sehnání mikrofonu, abychom docílily kvalitnějšího zvuku. Proto jsme zamířily za panem učitelem Vejmelkou, který byl velice ochotný a naštěstí nám zapůjčil diktafon. Takže se mohlo jít na věc. Ale neměli jsme studenty, kteří by nám byli ochotni něco říct. Bohužel bylo i dost lidí na výletě ve Švýcarsku a nebo byli hodně nemocní. Proto jsme jich musely oslovit trochu víc. Naštěstí se nakonec zadařilo a tři odvážlivce se nám povedlo přesvědčit. 

Studenti byli ještě to lehčí, těžší oříšek přišel u turistů. V dubnu, a ještě k tomu odpoledne po škole, se totiž v Telči moc turistů nepohybovalo. A samozřejmě ne všichni, které jsme oslovily, byly ochotní, což samozřejmě chápeme. Asi se každý den nestává, že na dovolené potkáte holky, které potřebují rozhovor do školní reportáže. Naštěstí se nám zadařilo u zájezdu klubu seniorů z Uherského Hradiště. Jedna paní byla ochotná a mluvila o Telči opravdu hezky. Druhý zázrak byla paní původem ze Slovenska. Takže si to shrneme, měly jsme rozhovory, záběry Telče a také naší školy, plus jsme si ještě nahrály nějaké věty, které říkáme my.  

Jediné, co chybělo do pozadí, byla hudba. Jako nejlepší způsob získání hudby nám přišlo oslovit paní učitelku Zažímalovou. Ta nám ochotně zahrála na klavír skladbu Falling slowly od Markéty Irglové a Glena Hansarda. Měly jsme vše a jájsem se mohla pustit do střihu. Stálo mě to několik hodin úsilí a také pár zkažených písemek, ale co bych pro dobrou reportáž neobětovala. Střih šel celkem jednoduše, tedy až na titulky, ty jsem dělala asi na pět pokusů.  

Ale nakonec jsem vše zvládla a reportáž byla připravena na odeslání. Takže ji paní učitelka odeslala a všichni jsme si mysleli, že máme vyhráno, akorát že vůbec. Z České televize totiž přišla ne moc pozitivní zpráva: ,,Děkujeme za reportáž o Telči, kterou jste nám zaslali do soutěže Reportéři na startu. Moc oceňujeme, že jste do závěrečných titulků napsali název skladby, bohužel ale i tak použití hudby porušuje autorská práva.“   

No takže se na to muselo jít znova. Do uzávěrky zbývaly už jen dva dny, takže jsme daly hlavy dohromady a paní učitelka Zažímalová přišla s geniálním nápadem použít lidovou píseň, protože lidová píseň nemá autora a tím pádem je majetkem všech. Ještě ten den jsme nahrály dvě lidové písně – Ó, řebíčku zahradnický a Široký, hluboký. A bylo hotovo, tedy skoro… Neboť já jsem opět musela předělat titulky, už ani nevím po kolikáté. Ale naštěstí všechno dobře dopadlo a do soutěže se nám úspěšně povedlo zařadit.  

Soutěžily jsme v kategorii střední škola a celkem se zapojilo překvapivých 43 reportáží. A jak jsme si nakonec vedly? Bohužel jsme nevyhrály, ale celý proces byl zábava. I když jsem to kolikrát chtěla vzdát, neudělala jsem to a právě tahle odvaha mi přinesla spoustu nových zkušeností. A rozhodně bych to za rok chtěla zkusit znovu. Prostě jsme důkazem toho, že když si za něčím jdete a nevzdáte to, můžete dosáhnout čehokoliv.