Vidím příběhy za vším

Pozvat Dana Svátka na přednáškový den, organizovaný školním parlamentem, byl vynikající nápad. Dan Svátek je autorem úspěšných filmů jako Úsměvy smutných mužů či Zápisník alkoholičky. Sympatický režisér, scénárista a absolvent naší školy si se studenty otevřeně a přátelsky popovídal o své práci; ochotně také poskytl rozhovor pro Zpravodaj.

Jak jste se sžil s rolí úspěšného režiséra? Co Vás na ní baví a co je pro Vás na této roli naopak obtížné?

Nevnímám se jako úspěšného a věřím, že bych se nevnímal ani kdybych dostal Oscara. V naší profesi je potřeba si hlídat určitý odstup a nebrat se moc vážně. Když člověk neustojí svůj úspěch a má pocit, že musí každému říct svůj názor na cokoliv, odrazí se to nejen na samotném charakteru daného člověka, ale i na kvalitě jeho práce a na výběru témat, které chce zpracovat a zabývat se jimi. A to může být hodně na škodu. 

Zmínil jste se, že filmař neustále na něco čeká. Na co všechno jste se při své práci už naučil čekat? Čeho doufáte, že se ještě dočkáte? 

Musím říct, že já osobně na nic nečekám. Vždy pracuju paralelně na více projektech a na place moje pozice spočívá v tom, že neustále musím řešit všechny složky filmu a zodpovídat dotazy desítek kolegů. Čekání se týká jiných profesí a hlavně herců. Ale i v čekání lze nalézt způsob meditace, takže já naopak čekání vyhledávám. 

Se kterým kameramanem nejraději spolupracujete a proč?

Už deset let dělám hlavně s Jakubem Šimůnkem. Je klidný, rozvážný, přemýšlivý a je zároveň ochotný obětovat své vlastní pohodlí za dobrý záběr. Takovým je ostatně i telčský rodák Tomáš Drdácký, se kterým jsem dělal v minulosti hlavně cestopisy a o kterém vím, že je na něj maximální spoleh. Kameraman obecně musí být hlavně parťák do nepohody a kamarád, o kterým víte, že jeho názor je vždy pro dobro filmu. A to mohu o obou výše zmíněných s klidným svědomím potvrdit.  

Pro své filmy si volíte těžká témata, nepřenášíte si tuto tíhu do svého osobního života?

Naopak. Jsem optimisticky naladěný člověk. A má to naštěstí stoupající tendenci. Už se totiž nenechám vytočit nepodstatnými věcmi, naopak hledám v maličkostech potěchu a pozitiva. Těžká témata si vybírám proto, že považuju za důležité, aby filmy (a umělecká díla obecně) reflektovaly dobu a aktuální problémy a nutily diváka přemýšlet nejen o sobě, ale i o světě obecně. 

S jakými herci rád spolupracujete?

Vždy říkám, že mám rád inteligentní herce, kteří přináší vlastní invenci a nápady. Mám okruh svých „oblíbených“ herců, které obsazuju proto, že je mi s nimi dobře – jsou vtipní nebo přemýšliví. Pokud mám jmenovat, tak je to určitě Ivan Franěk, David Švehlík, Tereza Ramba, Jan Plouhar, Petr Vaněk, Martin Finger a další. Pak ale moc rád obsazuju neznáme herce, například z oblastních divadel či neherce. Herci, kteří hrají v divadlech mimo Prahu, mají malou příležitost dostat pořádnou roli a to je škoda. Pro ně i pro nás, protože občas narazíte na výrazný talent, který vám film výrazným způsobem posunou. 

Máte rád všechny své filmy? 

Ano. Jako své děti. Vím, kolik úsilí, času a potu každý film stál a každý z nich mám rád z nějakého důvodu. Pokud bych mohl některé vyzdvihnout, byly by to Dvě slova jako klíč, Úsměvy smutných mužů a z dokumentárních filmů ten poslední – Neboj, dýchej, čaruj o muzikantovi Davidu Stypkovi. 

Z vašeho vyprávění vyplynulo, že máte dost dobrodružnou povahu. Byla situace, u které jste si říkal, že už jste to vážně přehnal?

Ano. To ale nemůžu říct nahlas. Snažím se nezapojovat do riskantních věcí své blízké a kolegy, ale i přesto se to v některých případech stalo, například na indonéském ostrově Siberut, kde jsme natáčeli zmíněný film Dvě slova jako klíč podle knihy Josefa Formánka. Tato lokace ale byla daná a nemohli jsme natáčet nikde jinde, protože právě tam se odehrává děj knihy a Josef tam má přátelé v domorodém kmeni Mentawajců s nimiž jsme natáčeli. Museli jsme se však spolehnout hlavně sami na sebe. Byli jsme dva týdny bez signálu, elektřiny, vody a pořádného jídla. A sebemenší zranění by představoval velký problém. Vše ale dobře dopadlo a my máme jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který už nám nikdo nesebere a uchováme si ho navždy. 

Cítíte se lépe v roli scénáristy nebo režiséra? 

Mám rád klid, takže mi vyhovuje spíše to psaní. Však víte, o čem mluvím. Natáčení je naopak vždy hodně stresující, ale zase potkávám lidi, které mám rád, takže se to nějak kompenzuje. Mám vlastně rád to střídání, kdy píšu v klidu a v momentě, kdy to jenom mně vyhovuje, pak hektické a náročné natáčení, kde nemůžete udělat chybu a jste neustále pod tlakem, že vám nevyjde počasí, onemocní herec nebo vypadne někdo z investorů. No a pak opět klid – čas strávený ve střižně, kde už jen „vyšíváte“ a dáváte dílu výsledný tvar. 

Hodně jste mluvil o svém dokumentu Neboj, dýchej, čaruj. Na jaký okamžik na premiéře se nejvíc těšíte?

Ten okamžik nastal právě teď a proto mohu odpovědět na vaše otázky. Celý svět se zpomalí, mám víc čas na rodinu a na své blízké a kamarády. Ale i na sebe. Chodím do přírody, sportovat. A mohu přemýšlet nad budoucími projekty. 

Jak moc jste režisérem v běžném životě? Vnímáte svět v příbězích a obrazech? Přistihnete se u toho, že vám v hlavě běží film při pohledu na nevšední situaci?

Myslím, že jste to přesně vystihla. Vidím příběhy za vším. Často si je domýšlím, jak by mohly dopadnout, nebo jak naopak vznikly. Vidím nás všechny jako herce nebo šachové figurky na šachovnici světa. To ale spíš souvisí s východním myšlením a pohledem na svět, než s filmařinou. Ale příběhy miluju a to byl důvod, proč dělám to, co dělám. Příběhy ve všech formách – knihách, filmech, hudbě, výtvarném umění, poezii. A samozřejmě v každodenním běžném životě nás všech.  

Jste absolvent gymnázia. Je něco, co byste našim studentům chtěl vzkázat?

Ano. Aby měli vždy nějaký cíl, za kterým jdou. Ať se radují s maličkostí a užívají si každého dne. Protože ten život opravdu letí. Mám pocit, že jsem z telčského gymnázia odešel včera. Jenže ono je to třicet let. Nechci končit pesimisticky. Myslím, že vaši studenti mají obrovské štěstí, že studují v tak krásném městě a mají skvělé učitele i paní ředitelku, mimochodem mou spolužačku. Z těch čtyř let na gymplu čerpám dodnes a moc rád na to období vzpomínám. 

Děkujeme za krásný rozhovor a doufáme, že se vám práce bude dařit podle vašich představ.