Líné, hloupé a roztěkané děti

Ten kluk je prostě líný a neposlušný. Tak zní věta, kterou si vyslechl asi každý mužský pacient s ADHD. Žijeme sice v době, kdy je na duševní zdraví kladen stále větší důraz, ovšem obecné povědomí o psychických poruchách je stále dosti chabé. A u ADHD to platí obzvlášť. Jednak je to tím, že nejvýrazněji se s ním setkáme u dětí, jednak tím, že se jedná o pojem poměrně nový. Co tedy ADHD je? Kde se vzalo? Co jej způsobuje? A jak vypadá život člověka s takovou nemocí? 

Nejdříve se pojďme podívat na název samotný. ADHD je anglická zkratka pro Attention Deficit Hyperactivity Disorder, což se do češtiny překládá jako porucha pozornosti s hyperaktivitou (to však nezní tak úderně a v praxi se s tím příliš nesetkáte). Prvním vodítkem pro to, proč veřejnost o ADHD příliš neví je totiž název samotný. Dlouhá léta neexistoval jednotný název a například v bývalém Československu se tak používala označení jako LDE (lehká dětská encefalopatie), LMD (lehká mozková dysfunkce), hyperkinetická porucha, ADD (který se užívá dodnes, ovšem pouze jako podtyp ADHD) a další. Přitom už staří Řekové měli o této nemoci jakési povědomí a nazývali ji akrasia. Až roku 1987 totiž zavedla Americká psychiatrická asociace termín ADHD, který se uchytil.  

Co vlastně ale tato zkratka znamená? Mezi nejčastější projevy ADHD patří potíže s pozorností, špatná organizace času, hyperaktivita, tedy nadbytečné a neopodstatněné pohyby či řeč, impulzivita, ale i zhoršená sebereflexe a verbalizace emocí. A to je druhý kámen úrazu. Nemoc je často brána na lehkou váhu, protože které dítě přece zvládne udržet pozornost na něčem, co ho nebaví? Navíc dětí, které jsou “prostě živé” a musí neustále běhat a něco dělat jsou na světě miliony. Správné dítě přece nebude jen sedět na zadku! No…to je sice pravda, ale všechno má své meze a příčiny. Dítě, které je prostě akční, se s věkem naučí udržet pozornost a zklidní se, ale dítě, které trpí ADHD se s tímto problémem bude potýkat často ještě v dospělosti. A odkud pramení? To vám vlastně nikdo s jistotou neřekne. Respektive řekne, ale každý bude tvrdit něco úplně jiného. Jak už to u psychických poruch bývá, názory na jejich vznik a příčiny se různí. Stejně jako existují hypotézy o vzniku nemoci již v těhotenství, tak existují domněnky o traumatech a úrazech v raném dětství, ale i o dědičnosti, vystavení olovu nebo umělým barvivům, nedostatečně vyvinutých drahách v mozku a mnohé další. Jisté je jen to, že z hlediska biologie a medicíny se jedná o odchylku v přenosu neurotransmiterů, která má dopad na kognitivní funkce. ADHD má pak tři subtypy: ADHD-I, kde převládá nepozornost, ADHD-H, kde převládá hyperaktivita a ADHD-C, tedy kombinace obou.  

Když ale nevíme, co nemoc způsobuje, tak jak ji můžeme léčit? Možností je spousta, ale většina z nich se soustředí hlavně na potlačení projevů a adaptaci pacienta v běžném životě. První možností jsou samozřejmě léky, konkrétně psychofarmaka, která zvyšují hladinu určitých hormonů v těle a tím tlumí hyperaktivitu a zvyšují pozornost. Problémem ale je, že každý pacient reaguje na konkrétní lék jinak, a proto tabletky, které jednomu pomáhají, druhému nedělají buď vůbec nic, nebo dokonce vše zhoršují. Většina těchto léků je prodejná pouze na předpis a samy o sobě často na problém nestačí. Proto přichází v kombinaci s druhým léčebným postupem, a to je psychoterapie. Na pravidelných sezeních se pacient s vyškoleným expertem zaměřují na vytvoření vhodných návyků a technik, jak s nemocí bezproblémově fungovat. Důležitou roli v tomto procesu hraje i nejbližší okolí (tedy rodina, učitelé, …) které by mělo mít dobré povědomí o nemoci a pomoct dítěti v těžkých situacích.  

Než ale dojde na léčbu, je potřeba, aby vám byla porucha diagnostikována. Kvůli jejím projevům, které mohou mít různou intenzitu, si o sobě spousta lidí může myslet, že na tuto nemoc trpí, ovšem finální slovo má vždy zkušený odborník. Problém ale je, že symptomy se mohou překrývat s projevy jiných onemocnění (například poruchy učení, chování, poruchy autistického spektra, …). K prvním projevům dochází už mezi 3-4 rokem, ale častěji až se začátkem školní docházky a odborníci se shodují, že nezpochybnitelnou diagnózu nelze určit dříve než v sedmém roce života. To vše navíc zhoršuje fakt, že až u 44 % dětských případů se vedle ADHD pacient potýká i s dalšími poruchami. Nejčastěji to je dyslexie, dysgrafie či dyskalkulie. A co je horší? U dospělých to je až 75 % případů, které doprovází obtíže jako vysoká citlivost, deprese, úzkosti, fobie atd. Zajímavé je i to, že nemoc se často projevuje odlišně u dívek a u chlapců, což vede k chybným diagnózám, případně to celý proces zdrží, nebo k němu nedojde vůbec. U žen je ještě dobré zmínit, že v závislosti na hormonálním cyklu, který je poněkud komplexnější než ten mužský, dochází ke komplikacím v léčbě pomocí farmaceutických přípravků. 

To by bylo k faktům a medicíně, ale nejdůležitější na této nemoci jsou samozřejmě lidé, kteří tuto poruchu mají. Jak už jsem zmínil, nejsou to pouze děti. ADHD postihuje i dospělou populaci, a to v nemalých číslech. U dětí jsou problémy jasné, potíže s učením, potíže s navazováním sociálních vztahů, tělesný i duševní neklid, ale co u dospělých? Dospělý člověk je narozdíl od dítěte více odkázaný na sebe, často je pánem svého času a má zodpovědnost, kterou dítě nenese. V tom je úskalí života s touto poruchou, protože nehledě na to, jak je člověk inteligentní a schopný, stále má v hlavě tuto překážku, která ho brzdí. Bylo by však dost omezené si myslet, že lidé s ADHD to nikam nedotáhnou. Právě naopak! Herci jako Ryan Gosling, Emma Watson, Will Smith, zpěváci jako Adam Levine, Will.i.am, sportovci jako Michael Phelps (americký plavec, držitel rekordního počtu olympijských medailí), tito všichni byli s ADHD diagnostikováni. I historické osobnosti jako Amadeus Mozart, Thomas Edison, Walt Disney nebo dokonce Albert Einstein, jsou dnes považováni za lidi, kteří touto poruchou trpěli. Někteří z nich dokonce přikládají svůj úspěch či kreativitu právě ADHD! A aby vše nebylo jen černé, je důležité zmínit, že člověk, který má ADHD, sice může trpět problémy s pozorností, ale to neznamená, že jí není schopný. Pokud se zaměří na jednu jedinou činnost, což je pro ně mnohdy snazší než pro ostatní, mohou dosáhnout perfektní hyperfokusace, tedy vysoké pozornosti, a dosáhnout i lepších výsledků než zdravý člověk. Navíc je léta potíží proškolila v cílevědomosti a dokáží vyvinout obrovské úsilí. Bývají to často i velmi empatičtí a tolerantní lidé, protože pochopení a lidskost je to, co celý život potřebují nejvíce.  

Co z toho všeho plyne? ADHD je duševní porucha, která komplikuje životy mnoha lidí a určitě ve vašem okolí víte o někom, kdo se s touto nemocí potýká. Panuje kolem ní spousta mýtů a nepochopení, lidé ji zlehčují, a dokonce i popírají. Měli bychom ale mít na paměti, že ne každý se rodíme se stejnými schopnostmi a pokud je kolem nás někdo, komu to, co je pro nás snadné a přirozené, dělá velký problém, tak správná cesta je se zajímat, snažit se pochopit, jaký je pro něj svět a jak třeba i my mu můžeme pomoct. Na ADHD je krásně vidět lidská rozmanitost a to, že ačkoliv jsme každý jiný, tak společnými silami můžeme dosáhnout velkých věcí.