Nové Plující ostrovy jsou na světě

Někdy mě při běhání napadnou věci, o kterých si myslím, že jsou bláznivé, neuskutečnitelné, nemyslitelné či jinak nereálné. Ale pokud se mě takové myšlenky drží dál, mám touhu je prozkoumat a zhmotnit. Přesně taková byla i utkvělá představa, že bych měla na gymnáziu v Telči uspořádat literární soutěž. Nejprve jsem slyšela, proč to nejde, že se mi tam přece nikdo nepřihlásí, bude s tím moc práce, ti a ti to už přece zkoušeli a nefungovalo to… Nenechala jsem se odradit. Teď držím v ruce už pátý sborník této soutěže (Literární ceny Otokara Březiny), usmívám se a říkám si, že ne všechno, co mě napadá při běhání, je hloupé. Někdy je potřeba prostě věřit svým utkvělým představám a jít s nimi do světa.

Na první ročník, pro který jsme si vybrali úplně šílený rok 2020, nikdy nezapomenu. Vládl tuhý covid, vše jsme řešili elektronicky nebo se naopak scházeli s rouškami přímo před domovy soutěžících, předávali jsme si ilustrace nebo ceny a mělo to dočista špiónský nádech.

Teď už jde všechno jako po másle. Naši studenti píší texty, studenti z Helenína pod vedením pan Petra Kováře nám je ilustrují, a co je nejdůležitější, náš velkorysý patron, pan Antonín Bína, nám už pátým rokem vydává nádherný sborník ve svém nakladatelství Dobrý důvod.

Sborník je mimořádný v tom, že jsou v něm úplně všechny soutěžní texty od studentů. V tom letošním máme tři básnické kategorie: báseň jako vzkaz, slam poetry a kaligram. Velký zájem je tradičně i o kategorii povídka. V letošním ročníku byla povídka na téma Tma.

Chcete nahlédnout? Buď dostihněte jednoho ze soutěžících (každý dostal svůj sborník) a něco si přečtěte, nebo si přijďte sborník koupit přímo na gymnázium. Malou ochutnávku máte tady – vítěznou povídku kategorie Povídka střední škola. Budeme rádi, když nám napíšete do komentářů, jak se vám líbila.

Marie Nekulová: Deficit krásných pocitů

Šla jsem po její stopě tak dlouho, jak to bylo možné. Jenže pak začalo zase sněžit. Tak tohle je konec. Byla tma a zima a já jsem se zoufale snažila prohlédnout skrz padající sníh, abych zahlédla cokoliv, co by mi ukázalo cestu. Nemohla přece dojít tak daleko. Ještě před pár hodinami byla úplně vyčerpaná a já se kvůli ní bála usnout. Bohužel jsem i tak usnula. Když jsem se potom probudila, byla pryč a já zůstala úplně opuštěná. Kdyby mě nehnal strach a vztek z celé této situace, asi bych se prostě schoulila ve sněhu do klubíčka a brečela. Nebo bych si jen tak lehla, dívala se na padající vločky a čekala, až umrznu. Když jsem se nad tím v tuto chvíli zamyslela, bylo by to až směšně jednoduché a pohodlné. Přistihla jsem se, jak o tom dost vážně uvažuju. Zatřepala jsem rychle hlavou a přidala do kroku. Najednou jsem o kus dál něco zahlédla. Přišla jsem blíž a rozhrábla sníh, ve kterém se něco jasně červenalo. Byla to Violina bunda. Pod ní ležely i její kalhoty, boty, svetr a čepice. Srdce jsem cítila až v krku. Ať už byla kdekoli, měla na sobě jen tu svou směšnou tenkou košili. „Violo! … Violooo!“ křičela jsem z plných plic a cítila, jak mi mrazem vysychá v krku. „Proboha, tak se přece ozvi! Prosím!“ To už se mi z očí draly slzy a já začala propadat zoufalství. Rozeběhla jsem se a stále křičela. Nemohla být daleko, takhle by nikam nedošla. A pak jsem ji našla. Ležela o kus dál, přikrytá tenkou vrstvou čerstvého sněhu. Její husté černé vlasy byly rozhozené kolem její hlavy a ostře kontrastovaly s jejím bledým obličejem. Vypadala jako Sněhurka. Měla zavřené oči a kolem rtů jí kdovíproč jemně hrál úsměv. Působila tak něžně a křehce. Akorát ta krvavá skvrna to kazila. Klekla jsem si k ní a pohladila její tvář. Byla ledová, jak porcelánová panenka. Lehla jsem si vedle ní a najednou jsem nějak nevěděla, co mám dělat. Teď jsem byla sama. Přivinula jsem se k ní blíž a objala ji. Nějak jsem se nemohla zbavit přesvědčení, že ji ještě dokážu zahřát a probudit. Jak se to všechno mohlo odehrát, tak rychle?

Včera

Šla jsem domů ze školy. Jemně jsem kopala do štěrku, kterým posypali chodník, abych nemusela tolik přemýšlet o dnešním vyučování. Stejně jsem to ale nedostala z hlavy. Zase odvedli jednu studentku. Dneska to ale bylo horší než obvykle. Donutili ji se všem omluvit jako vždycky, ale potom na ni začali křičet a ona se rozbrečela a dostala hysterický záchvat. Odtáhli ji z tělocvičny za vlasy. Celou dobu křičela a prosila o milost. Byla už osmá tento týden. Od útoku rebelů to ale bylo běžné. Spousta rodin je ukryla, protože doufali, že se jim to tentokrát podaří. Jenže nepodařilo a následky byly zdrcující. Neuběhl den, aby někoho nezatkli. Na rohu ulice stála Viola. Čekala na mě a já jsem se jí nedivila. Taky teď nerada chodím sama. Postup je takový, že pokud vás pro podezření seberou, vaše spojka běží varovat vaši rodinu. Všichni to tak dělali, i když ne vždycky to vyšlo. „Ahoj, prosím tě, máš něco k jídlu?“ Zalovila jsem v aktovce a dala jí svůj krajíc chleba. „Díky“, řekla a zahryzla se do něj. S jídlem jsem na tom byla lépe než ona, protože táta dělal v pekárně a vždycky se mu podařilo něco pronést. „Ty, hele slyšela jsi, že se někomu podařilo zdrhnout? Včera večer asi tři lidi prolezli tou dírou po výbuchu. Byla to prý ta skupina od sv. Anny,“ huhlala s plnou pusou. Trochu jsem na ni zasyčela, aby se ztišila a přikývla jsem. Říkala mi to Dominika. Byli to rebelové, co se ukrývali v kostele sv. Anny. Bylo jich deset. Sedm z nich strážci postříleli. „Já vím. V tom kostele prý byli fakt dlouho. Máma říkala, že celý týden. Utekli jen tak tak. Včera ráno ten kostel vytopili.“ Viola se trochu zašklebila. Měla z toho radost jako všichni. Každá taková zpackaná „bezpečnostní“ akce byla jako malé vítězství. Teda aspoň pro obyčejné lidi jako my. Pro lidi tady dole ne ty tam nahoře, kteří nás neustále sledovali z toho svého orlího hnízda tam na kopci. „Pořád přemýšlím, jaké to asi je být tam venku. Musí to být krásné. Nekonečná dálka a nikde nic,“ zasnila se. Viola byla vždycky nenapravitelná romantička, ale v tomhle měla pravdu. Neodpověděla jsem jí, jen jsem si to představila.  Venku z města jsem byla naposled před pěti lety. Je to tam vážně krásné spousta rozlehlých plání a hustých zelených lesů. Tady uvnitř mám neustále pocit, že mi dochází dech. Prostě sedím ve třídě a najednou si začnu intenzivně uvědomovat všechny ty lidi kolem sebe. Všechny ty krysy, které hlídají každý můj pohled, každý můj pohyb, každé slovo, co řeknu, a chce se mi tak strašně křičet. Prostě jen abych všechen ten vztek vypustila i s tím otráveným vzduchem a žádný další nevdechla. Najednou mě z mého filozofování vytrhl Violin hlas: „Vnímáš mě vůbec? Jsi pořád tak zoufale mimo a už se se mnou skoro nebavíš. Děje se něco?!“ „Všechno se děje,“ opáčila jsem naštvaně. Kdo by měl chuť pořád mluvit, když nevíte, kdo vás poslouchá. Dál jsme pokračovaly mlčky. Začalo mi to být trochu líto. S ní se nic nezměnilo, to se mnou to šlo z kopce. Rozhodla jsem se to ticho prolomit: „Promiň, kam vlastně půjdeme? Ani nevím, kde teď bydlíš.“ V ulici, kde Viola s bratrem bydlela, před týdnem vybuchla bomba. „Jsme teď v ubytovně, ale tam tě vodit nechci. Je to tam fakt hnusný. Po zemi tam volně běhají myši a navíc jsou tam blechy. Ještě chvilku a budu je mít taky, myslím, že už mě nějaký pokousaly.“ „Brr,“ otřepala jsem se. „Jestli chceš, můžeš zůstat u nás. Mamka by si toho ani nevšimla,“ nabídla jsem jí velkoryse. „Díky, ale to nemá smysl. Stejně tam musíme vydržet, dokud brácha nesežene něco jinýho.“ Přikývla jsem. Via měla vlastně štěstí v neštěstí. Její brácha dosáhl plnoletosti dva dny před výbuchem a mohl se tak o ni postarat. Jejich máma totiž zemřela před čtyřmi dny na zranění způsobené tou explozí a nebýt dospělého bratra, skončila by v děcáku. Ubytovna byla ve srovnání s tím ráj.

Pokračovaly jsme dál a došly jsme k našemu pavlačáku. „Půjdu hned dál, mám to po cestě už jen kousek,“ ujišťovala mě. „Vážně nechceš doprovodit? Mně je jedno, jak ta ubytovna vypadá.“ „Já vím, ale stejně bych si před tebou chtěla zachovat nějakou důstojnost,“ opáčila a zašklebila se. Tohle na ní člověk prostě musel obdivovat. Vždycky si udržovala trochu pozitivní nálady, kterou nenuceně přenášela na lidi kolem sebe. V její situaci bych to nezvládla. Chvilku jsem se dívala, jak odchází a teprve potom jsem vešla do bytu. Bylo tu šero jako vždycky. Táta s mámou se vraceli až okolo páté hodiny, takže jsem tu musela vydržet ty dvě hodiny sama. Hodila jsem aktovku na stůl a šla se převléct do domácího. Bez uniformy nás do školy nepustili a ta poslední stála majlant. Táta říkal, že je to proto, abychom co nejdřív vypadli ze školy a oni ji konečně mohli zavřít a přestavět na továrnu. Je pravda, že střední školy se zavíraly pořád, každý rok minimálně dvě. Ono do nich taky chodilo stále míň lidí. Spousta rodin posílala svoje děti do práce, aby přežili, protože loni ani letos se toho moc neurodilo a ceny potravin stále stoupaly. Já jsem mohla chodit do školy hlavně díky mámě. Pracovala v laborce a načerno prodávala léky, co ztopila. Ty totiž byly pro spoustu lidí taky nedosažitelný luxus. Šla jsem do kuchyně a začala jsem vymýšlet, co uvařím. Rozhodla jsem se pro jáhlovou kaši, protože jsem objevila pytlík rozinek. Už během vaření se mi začaly sbíhat sliny. Za necelou hodinku byla hotová. Vždycky se mi zdá, že jsou jáhly ještě moc tvrdé a obyčejně ji nakonec připálím. Ale dneska se mi povedla. Ještě jsem se šla podívat, jestli nenajdu sklenici s medem. Najednou jsem zvenku uslyšela výstřely. Rychle jsem šla k oknu, abych se podívala, co se děje. Nebylo to úplně chytré, ale na to jsem v tu chvíli nemyslela. Vykoukla jsem ven a uviděla jsem několik strážců, jak někoho odvádí. Byl to nějaký chlap. Na okamžik jsem zahlédla jeho tvář a ulevilo se mi. Neznala jsem ho. Byly to nejspíš jen varovné výstřely, protože na ulici nikdo neležel. Aspoň že tak. Na jídlo mě přešla chuť, a tak jsem hrnec jen zakryla a dala ho pod peřinu.

Před pár lety jsme ještě žili úplně normální životy. Neexistovali žádní strážci, žádná zeď, nic z toho. Jenže pak se začal šířit ten virus. Prvně to byl jen jeden případ. Člověk se zhroutil na ulici a křičel, že nevidí. Vzali ho do nemocnice a snažili se přijít na to, co to je. To ale nestihli, protože ten člověk zničehonic přestal reagovat na jakékoli vnější podněty a začal mít křeče. Do pár minut bylo po něm. Jenže pak se objevily další a další případy. Vždycky to mělo stejný průběh. Popisovali to jako tmu. Člověk v poslední fázi té nemoci neviděl, neslyšel a necítil. Když tomu podlehla bezmála třetina obyvatel města, ustanovila se prozatímní vláda a ta nařídila, že všichni nakažení musí opustit město. Prostě je vyvezli a nechali je tam. To byl přesně ten okamžik, kdy jsme si uvědomili, že nás od zvířat naprosto nic neodlišuje. V nebezpečí jsme jen sobecké bytosti zahnané do kouta. Město se obehnalo drátěným plotem a odstřihlo se od vnějšího světa. Vyhlásil se také striktní zákaz vycházení a spousta dalších opatření. To poskytlo čas na objevení vakcíny. Jenže když jsme nad tou nemocí konečně vyhráli a další případy už se neobjevovaly, ukázalo se, že návrat do normálního života nebude tak snadný. Prozatímní vláda spoustu opatření nezrušila a ujala se vedení města na dobu neurčitou. Dál už následovala jen cesta do pekel. Před pár lety bych tvrdila, že něco takového prostě není možné. A teď jsem v tom už několik let přežívala. Zvláštní. Nikdy jsem nepochopila, proč je pro někoho tak lákavé mít nad někým moc. A za jakou cenu.

Šla jsem k sobě do pokoje a vytáhla jsem z police svoji oblíbenou knížku. Četla jsem si dvě hodiny, jenže pak mi začalo být divné, že nikdo tak dlouho nejde. Nemůžete se jen tak potulovat po městě, za chvilku by vás sebrali. Jedině, že by se zdrželi v práci, ale ani to nebylo obvyklé. Další hodinu už jsem rozčileně přecházela po bytě a v hlavě se mi rojil jedem příšerný scénář za druhým. Mohli je zatknout, zastřelit, nebo se jim něco stalo. Už jsem to dál nevydržela, popadla jsem bundu a chystala se odejít. Než jsem však stihla dojít ke dveřím, rozrazila je Viola. Byla celá uřícená a než jsem stačila cokoliv říct, vpadla do bytu a zabouchla dveře. „Tvoji rodiče zdrhli!“ vyhrkla. „Cože?!“ „Jo, teď jsem to viděla. Utíkala jsem z ubytovny, když kolem mě proběhla tvá máma. Jak mě zahlídla, strčila mi do ruky papír a ať ti ho prý dám. Že na ni přišli a musí teď okamžitě utéct a že je jí to moc líto. Prý máš všechny pokyny napsaný na tom listu a máš co nejdřív utéct za ní. Pak máma vytáhla z tašky nějakou krabici a běžela s ní ke zdi. Tam s ní něco chvíli dělala a potom ji tam nechala ležet. Poodběhla o kus dál a najednou to bouchlo. Celá zeď se v tom místě rozpadla a tvoje máma tudy utekla. Za chvíli tam přiběhl tvůj táta, a když mě uviděl, ujistil se, že jsem dostala ten papír. Prý jen potřebovali zajistit, aby se k tobě nějak dostal, protože před vaší ulicí to už hlídají. No a pak utekl tou dírou taky. Za pár minut tam přiběhli strážci a teď už to tam mají pod palcem.“ Mluvila rychle a trochu nezřetelně, jak byla v šoku. „Na co sakra přišli?! A jak ses sem teda dostala ty?“ „Prolezla jsem tou rourou, jak jsme si v ní hrály jako děti a co se týče vašich, tak jsou podle mě součástí rebelů. Přemejšlej, kde asi rebelové vzali ty bomby a proč jednu z nich měla tvá máma, která shodou okolností dělá v laborce?“ Zněla dost rozčíleně, ale to, co říkala, dávalo dokonalý smysl. Jediný, kdo mohl opatřit nitroglycerin, byli lidi z laborky. Náhle mě napadlo spojení mezi tím zatčeným chlapem a mojí mámou. Nejspíš s tím taky nějak souvisí. To teď ale nebylo důležité.

Popadla jsem ten papír a začala číst. Byl to popis, jak vyrobit něco podobného tomu, čím máma odbouchla tu zeď. Úsečně tam taky napsala, kde je mám za zdí hledat a omlouvala se mi, že mi nemůže pomoct. Celé to bylo tak naškrábané, že jsem to sotva přečetla. Jo, rozhodně jednali ve spěchu. Nic jsem neřekla a běžela jsem k mámě do ložnice. Vím, že pod postelí byla v parketách díra, do které strkala léky, co odnesla z práce. Když jsem se tam podívala, našla jsem tam ty chemikálie z návodu. Mámě se podařilo ukrást všechno, co potřebovala na dost silnou trhavinu. Začala jsem rychle postupovat podle jednotlivých kroků. Viole jsem překotně vysvětlila, co mám v plánu. „Uteču s tebou!“ řekla najednou. Podívala jsem se na ni trochu nechápavě. „Počkej, a co tvůj brácha? Co David? Zaběhneš pro něj?“ „Půjdu pro něj na ubytovnu, sejdeme se až u zdi. Tam u bývalé pekárny by to šlo ne?“ Přikývla jsem. Viola odešla stejnou cestou, co přišla, a já jsem rychle dokončila tu nálož. Na tu starou odpadní rouru jsem už zapomněla. Fakt, že si na ni Via vzpomněla, se nám teď nesmírně hodil. Vyplížila jsem se ven a šla jsem na smluvené místo. Byla už docela tma a zima. Přišla jsem ke zdi, ale Via tam ještě nebyla, tak jsem začala připravovat nálož, abychom se zbytečně nezdržovali. Vím, že za zdí jsou rozsáhlé lesy, hned jak odsud vypadneme, schováme se tam. Oni nás stejně nebudou stopovat moc daleko. Snaží se hlavně udržet lidi uvnitř. Najednou jsem uslyšela, jak někdo běží. Trochu riskantně jsem zapnula baterku a pořádně jsem se podívala na konec ulice. Vážně to byli oni. Někdo je už určitě zaregistroval, jinak by se plížili jako já. Viola na mě navíc zuřivě mávala. Rychle jsem aktivovala nálož a ustoupila. Jakmile to bouchne, poběžíme. Jenže na konci ulice už se objevili dva strážci a začali střílet. Okamžitě jsem vyběhla ke zdi, přestože to ještě nebouchlo. Viola i David běželi za mnou. Neustále po nás stříleli a já se jen divila, že nás ještě netrefili. Byli jsme tři metry od zdi, když to konečně explodovalo. Byla to ohlušující rána a mě i Violu to svalilo na zem. Naštěstí to zaskočilo i strážce a tak jsme se rychle sebrali a proběhli dírou ve zdi. Nebylo to úplně snadné, protože Violu trefil kus kovu z výbuchu, ale i tak jsme pokračovali v běhu. Utíkali jsme a utíkali, kličkovali mezi stromy a nezastavili jsme dřív, dokud neutichly výstřely. Pak jsme se konečně ohlédli. David s námi nebyl.

Dívala jsem se, jak se na nás snáší sníh. Bylo to tak uklidňující po tom všem. Viola byla teď taky mrtvá. Nemám jí to za zlé. Nevím, co bych na jejím místě dělala já. Asi si můžu jen vyčítat, že jsem pro ni nebyla tak dobrá kámoška, aby ji to dalo vůli pokračovat. Nebo prostě cítila, že už to nezvládne. Nevím, jak hluboko jí ten kov zajel, ale dost to krvácelo. Teď jsem na to sama a musím najít naše. Ale nemůžu je začít hledat hned. Nechci tady Violu nechat ve tmě, vím, že by se sama bála. Taky se bojím. Ze tmy vylézají příšery, a pokud člověk nerozsvítí včas, Slunce už nevyjde. Počkám s ní, dokud nepřijde rozbřesk…