Marta Veselá Jirousová: Z dcery básníka oceněnou pedagožkou

Ocenění Učitel Vysočiny je každoročně udíleno kantorům a kantorkám našeho kraje, kteří jsou pro své studenty vzorem a inspirací, dlouhodobě dosahují v jejich vzdělávání vynikajících výsledků, podílí se na zpříjemňování atmosféry školy a svým přístupem k výuce a žákům samotným si získali respekt a obdiv svého okolí. Přestože pro každého může být takovýmto učitelským hrdinou někdo jiný, je nám velkou ctí, že si právě tuto cenu vybojovala nám všem známá učitelka českého jazyka a výtvarné a estetické výchovy paní Marta Veselá Jirousová. O tom, jak se dcera slavného spisovatele a básníka dostala k učitelské profesi, co má na své práci nejraději a co by nám všem vzkázala, se můžete dočíst níže v našem rozhovoru.

Proč jste se rozhodla stát se učitelkou?

Nejspíš to bylo někdy při mých studiích na telčském gymnáziu. Pozorovala jsem učitele a už tehdy přemýšlela o tom, co bych jako učitelka nikdy neudělala a na co bych třeba někdy chtěla navázat. Mým učitelským vzorem byl vyučující občanské nauky Radek Kopečný (můj současný kolega), který vždy respektoval náš názor, uměl klást otázky a dovedl rozvést diskusi tím správným směrem. Jeho hodiny mě inspirovaly a dovedly mé myšlení daleko za hranice našich učebnic. Dalším učitelem, na kterého nezapomenu, byl Miloš Vystrčil. Učil nás fyziku, a přestože to byl předmět, který stál na okraji mého zájmu, pan profesor mě nepřestával fascinovat svojí energií a vášní, s jakou fyziku učil. Fyziku miloval a dokázal vztah k ní předat dál. Nezřídka se stávalo, že vyskočil na katedru a přímo z ní nám s ohromným zápalem vysvětloval zákonitosti svého předmětu. Od něj jsem se naučila, že učitel by měl hořet pro svůj předmět; nemůžeme dobře učit něco, k čemu sami nemáme vztah. Byli ale i učitelé, které jsem ráda neměla, a i od těch jsem se něčemu naučila; učitelky, které nás ponižovaly, zesměšňovaly a dávaly nám najevo svoji moc. Taková učitelka být nechci.

Co máte na své práci nejraději?

Asi to, že práce není nudná, pořád se proměňuje, nikdy se na ni nedá úplně připravit. Nemůžu používat pořád stejné přípravy, protože každá skupina studentů je trochu jiná a reaguje odlišně. Mám ráda i nečekané situace, které se v hodinách stanou; třeba loni, když jeden nejmenovaný student na hodině výtvarné výchovy, na kterou přišla inspekce, nabídl zcela suverénně paní inspektorce tykání. To nebylo jen tak. Zprvu jsme všichni zalapali po dechu, pak mě naštěstí napadlo, jak ze situace vybruslit. Ale kapku jsem se zapotila, to přiznávám. Až později jsem se dopátrala toho, že se dotyčný student vsadil se spolužákem.

A co je tedy naopak to nejtěžší?

Asi to, co mám nejraději, je i to nejtěžší. Že se to nedá nijak „ošulit“, zakonzervovat, že musíme pořád do akce a nevíme, co nás čeká. Čas ve škole běží neúprosně. Přijdeme z hodiny a už zase zvoní. Jsou dny, kdy si s kolegyní v kabinetě nestihnu říct skoro nic. Pak si večer voláme, abychom si to dopověděly.

Proč jste podle vás byla oceněna zrovna vy?

Ocenění získalo deset učitelů z Vysočiny, z toho pět učitelů ze středních a pět učitelů ze základních škol. Mě na toto ocenění nominovala škola (kolegové z gymnázia), ale dostala jsem ho i za svoji práci na předchozích školách (ZŠ Urbanov, ZŠ Nová Říše). A tou příčinou je možná moje dobrá koncovka. Nemám ráda nedodělanou práci, ráda své projekty dotahuju do konce.

Kdy a kde předávání proběhlo?

Předávání probíhalo 21. října v aule Vysoké školy polytechnické Jihlava. Pouštěli nám medailonky, které s námi natočil moderátor akce pan Palovčík. Potom nám předali cenu a bylo to. Nakonec jsme ještě byli pozvaní na raut, kde jsme se mohli seznámit s ostatními oceněnými nebo třeba potkat staré známé.

Jak byste zhodnotila ostatní oceněné učitele? Měla jste silnou konkurenci?

Všichni ocenění na mě působili sympaticky. Vyplnit přihlášku nebylo jen tak. Museli jsme ji naplnit nějakým smysluplným obsahem, a ten si prostě z prstu nevycucáte. Takže ano, konkurence byla silná. Na druhou stranu musím říct, že je spousta učitelů, kteří celý život poctivě pracují a dělají svoji práci, jak nejlépe dovedou, ale do takovéto soutěže se z různých důvodů nikdy nepřihlásí. Ví o nich jenom jejich blízké okolí. Myslím, že takových poctivých a pokorných kantorů je hodně. Tím chci říct, že tady se hodnotili jen ti, kteří měli ambice v soutěži obstát.

Změnilo se pro vás něco v souvislosti s oceněním?

Jsem samozřejmě ráda, že jsem cenu dostala, nic zásadního se pro mě ale nezměnilo.

Co byste chtěla vzkázat svým kolegům a žákům?

Přestože jsem učitelka a trávím velkou část života ve škole, někdy je potřeba si uvědomit, že škola není všechno, ani pro nás učitele, ani pro žáky. Škola plně neodráží reálný život. A tak bych chtěla vzkázat hlavně svým žákům, neberte školu smrtelně vážně, duševní a fyzické zdraví je mnohem důležitější.