Proustův dotazník: Vejmelka trochu jinak

Proustův dotazník je soubor otázek, který francouzský spisovatel Marcel Proust (1871 – 1922) využíval k poznávání osobnosti svých přátel. Tento dotazník byl součástí literární ankety, již rozesílal lidem ze svého okolí. Otázky se zaměřovaly na zásadní životní okamžiky, osobní preference, vzpomínky i individuální postoje. Náš Zpravodaj přichází s novým dlouhodobým projektem. Pomocí Proustova dotazníku budeme poznávat osobnosti našich pedagogů. Začínáme s panem učitelem Lukášem Vejmelkou.

Čeho se nejvíc bojíte?

Že jako lidé ztratíme smysl života, ztratíme radost, naději; láska se vyprázdní. Že redefinujeme pojmy, abychom si formálně odůvodnili následky pramenící z naší lenosti a neochoty jít na hlubinu. Zmizí lidskost, dobrý úmysl, korekce svědomím. Že zvítězí pragmatická sobeckost a mělká korektnost. Bojím se zla ve všech jeho podobách, protože jeho ničivá síla je hbitější než vymáhání spravedlnosti. A často trest pro pachatele je směšný a jeho další směřování neomezující, zatímco způsobené příkoří oběti už nikdo nevymaže.

Jakou vlastnost nejvíce odsuzujete u jiných lidí?

Tak kdo jsem já, abych je soudil. Nejvíce mně vadí taková ta neupřímnost, ten hraný zájem. Příjemnější je mi člověk, který je autenticky protivný než stylizovaná narcistická osoba s předstíraným zájmem. A dost mě vytáčí takový ten čecháčkovský snobismus. A závist.

Jaká je Vaše představa o absolutním štěstí?

Štěstí je o nastavení mysli. To zní jako od nějaké samozvané koučky na mindfulness. Pokud zrovna aktuálně neřešíte fakt nějaký velký průšvih, můžete být jednoduše šťastní – je to o nastavení srdce a všímavosti. A hlavně o nezávislosti a rezistenci být manipulován. Aby člověk nenaskočil na vlnu nespokojenosti (vše je dražší, v zahraničí je levnější nutella). To je moje představa lokálního štěstí. Z globálního hlediska sním o trvale udržitelném stavu, kdy se místo pouhé snahy zpomalovat nárůst míry devastace planety budeme naopak snažit využívat naši energii k její zpětné záchraně. Tj. například neplácat se po zádech, že třídíme odpad či generujeme méně odpadu než dříve. Cíl by měl být negenerovat odpad žádný a plácat se po zádech až za to, že technologii využíváme ke zpracování předtím vzniklého odpadu, aby jeho celkové množství klesalo. Ilustruju to na odpadu, ale tenhle mechanismus by měl být uplatněn všude – obnova krajiny, diverzity… Dobrý hospodář se snaží nejen rozvíjet své podnikání, ale i napravovat chyby předků – zpracovávat kostlivce ve skříni, uklidit si na svém dvorečku.

Jakým žijícím člověkem nejvíc opovrhujete?

Člověkem, který zaprodá svého ducha a jeho svědomí je zcela out of order. Člověkem, který lacině manipuluje s dalšími, podněcuje nenávist. Člověkem, který ubližuje a způsobuje nevyléčitelná zranění. Člověkem, který cíleně zneužívá svou moc. Velké znechucení pociťuji nad digitálními tvůrci, influencery, kteří zneužívají zejména děti a mladistvé za účelem vlastního zisku. Jejich chladnokrevný kalkul bezostyšně deformuje nahlížení nové generace na svět, respektive přímo jejich prožívání světa ve všech oblastech života. Naprosto nepochopitelné je pro mě vytváření misogynního contentu a následné extremistické činy některých členů z „komunity“ incel.

Jaké vlastnosti si nejvíc ceníte u muže?

Že dokáže přijmout sebe, svůj život. Být autentický, žádný macho. Že je kreativní, důsledný ve svých závazcích. A že má koníček a je do něj blázen. Že bere telefony a není slibotechna. Omlouvám se, zrovna se snažím dovolat jednomu řemeslníkovi…

Jaké vlastnosti si nejvíc ceníte u ženy?

V rámci genderové vyváženosti je to stejné jako u muže (smích). Ale opravdu, autentičnost, kreativita, důslednost, zažranost do své práce. Oceňuji ženy, které jsou zdravě sebevědomé, přitom skromné, neponižující se, hrdé a odhodlané. Obdivuji ženy, které dokážou svým charismatem a ženskou energií velké věci! V tomhle máme hledáček asi zaměřený stejným směrem s incelama. Jo, kluci, fakt, tyhle ženy budou rozhodovat o světě! Na tomhle místě bych se rád poklonil zesnulé Daně Drábové, vědkyni, nezávislé a důsledné ženě, která inspirovala profesionalitou, šla příkladem vlastní prací a nikdy neměla potřebu se nějak podbízet nebo přiohýbat.

Jaká slova či fráze používáte nejčastěji?

Můj fonační aparát, jako člověka pracujícího ve školství, operuje s ne příliš bohatou paletou frází: „Dobrý den, posaďte se. Ne, nepůjdeme do haly se dívat na volejbal. Ano, bude to na známky. Kalkulačky jsou zakázány,“ a ke konci libovolných prázdnin lidem pracujícím v jiném sektoru odevzdaně přitakávám: „Ano, máte pravdu, už nám to končí.“ Doma při komunikaci s dětmi jsou to veškerá slova opatřená záporkou ne – nedělej to, nelez tam, nemlať bráchu, nepokoušej. Vzhledem k tomu, že jsem v neustálém vytížení a dělám v daný okamžik ty věci, které právě hoří, tak různé dotazy typu: „V kolik hodin se pozítří sejdeme?“ uzemňuji frází: „Ještě se domluvíme.“ Protože každý den plánuji přinejlepším to, co bude zítra a pozítřek je pro mě dalekou budoucností…

Co nebo kdo je největší láska vašeho života?

Mám rád každou práci, která má smysl. A největší mou láskou je práce, jejíž výsledek je okamžitě hmatatelný. Tak prostě zorat pole, upéct třeba chleba, postavit třeba zeď. Proto taky rád počítám, tam je taky celkem rychle vidět výsledek, dvakrát podtržený. No, a protože je velká pravděpodobnost, že tento text bude číst manželka, tak hrdě a veřejně přiznávám, že nám se stalo něco překrásného. Tím jsem se vyhnul plytkému: „Jsi láska mého života.“ Každému mladému čtenáři přeji, aby jeho vztah měl nádherný začátek – to nádherné období zamilovanosti, kdy jsme zdrogovaní „drahým“ dopaminem. Aby bylo na čem stavět, na co vzpomínat. A když pomine zamilovanost, pak nastupuje opět má druhá (první?) láska – práce. Na vztahu je potřeba pracovat, musí se živit. Pak máte zajištěné dlouhodobé vyplavování endorfinů. Pokud vyhraje levný dopamin sociálních sítí, vztahy prosperovat nebudou. Zahoďte mobil a běžte s kamarády ven.

Kdy a kde jste nejšťastnější?

Když jdu nějakou neznámou cestou v přírodě. Když nevím, co bude za zatáčkou, když nevím, kde cesta vyústí. A když mám pořádný hlad a můžu se s chutí najíst. A když se mi podaří něco dát do pořádku. Skořicový šnek k tomu, to je idylka.

Co je podle Vás nejhorší utrpení?

Boj bez naděje. Když jste někým ovládáni. Když jste zlomeni. Poníženi. Poníženi před sebou samým. Psychický a fyzický teror. Když vámi někdo pohrdá, ubližuje a vysmívá se vám. Když vládne bezpráví. Když rozhodují nekompetentní. Příklady aktuální doby – náhodně vybraná nevinná holčička z prvního stupně je zbita mladíky, kteří si útok natáčí, aby byli přijati do lokální internetové buňky incelů. Mladí dvacátníci, pracující jako ostraha v obchodním centru, zatahují bezdomovce na únikové schodiště, kde je násilně mučí a opět natáčí. Násilnosti na civilním obyvatelstvu ve válce v okupovaných územích. Nejistota, přežije můj partner, dožiji se rána? Nepřiletí dron? Co bude s mými dětmi. Neumím si představit bolest ze ztráty svého dítěte. Nemoc, nehoda je těžká. Ale co únos a násilná převýchova? Modlíte se, že vaše dítě někde žije. A přitom víte, že setkání s ním by mohla být ještě větší bodná rána. Nejhorší je nejistota.

Co nemáte rád?

Převlékání peřin, to psychicky nedávám. Pak taky sbírání jahod. Montáž hmoždinek do divokých zdí, to ztrácím víru ve své praktické schopnosti. Rozjezdy výuky po prázdninách. Vymetání komína. Automatickou převodovku. Typografické hrubky a byznys napojený na lidské slabosti. Houby, kvasnicovou a dršťkovou polévku. A to včetně, jídelno promiň, té fejkové hlívové.

Čeho nejvíc litujete?

Určitě svých chyb a selhání. Nesnáším je! Tolik mě vzdalují od ideálu dokonalosti. Lituji ztraceného času prokrastinací. Mrzí mě, že jsem za vysokoškolských studií ještě více neprochodil tu nekonečnou spleť uliček Prahy. Lituji pokažených vztahů a vztahů, které jsem kvůli neochotě vystoupit z komfortní zóny patřičně neopečoval. Mrzí mě, že mnoho zpráv od geograficky vzdálenějších známých na WhatsAppu nechávám nepřečtené v horní liště (prý se tomu říká „nechat na odeslánu“) tak dlouho, že pak zmizí a odpovídám na ně jednou ročně hromadně před Vánoci. A taky lituji, že se jako extrovertovaný introvert jednou za čas otevřu příliš…