Rytíř Brtník z Brtníku

Vladimír Brtník je rodák z Telče a taktéž její současný starosta. Avšak předtím, než se tak stalo, podíval se za oceán, kde pracoval pro neziskovou organizaci, a po návratu do Evropy se stal učitelem na škole v Lucemburku. Po pár letech kývl na nabídku z Bruselu, která se týkala pozice zástupce ředitele v Evropské škole. Jeho srdce však bylo stále v Čechách, a proto se s rodinou vrátil zpět do Telče.

Dobrý den, na úvod se nám, prosím, lehce představte. Jste rodákem i občanem Telče, jaký máte vztah k našemu městu?

Je mi 45 let, jsem ženatý, mám 3 syny (2 z nich chodí na GOB). V Telči jsem se narodil (resp. narodil jsem se v dačické porodnici jako všichni moji vrstevníci), vychodil jsem zde základní školu, poté jsem zde vystudoval gymnázium. Po studiích na Jihočeské univerzitě jsem přes 3 roky působil jako učitel na ZŠ Hradecká. Poté jsem žil a pracoval více jak 15 let v zahraničí (USA, Lucembursko, Belgie) a před necelými čtyřmi roky (v roce 2017) jsme se s manželkou, která rovněž pochází z Telče, a syny (ti se narodili v Bruselu) vrátili do našeho rodného města a je nám zde moc dobře.

Vaši fotografii můžeme vidět na tablu v budově místního gymnázia. Jak vzpomínáte na studentská léta?

Na gymnázium jsem nastoupil v roce 1990. Byli jsme tedy první porevoluční ročník. Myslím si, že každý člověk s přibývajícím věkem vzpomíná na svá mladá léta s určitou nostalgií. Bylo to samozřejmě super, vše bylo pro nás nové a „rychlé“. Dnešním mladým lidem to musí připadat podivné, ale představte si, že jsme studovali v době, kdy teprve docházelo k rozvoji počítačů (pracovali jsme na počítačích IQ 151 s TV obrazovkami místo monitorů a disketami), neexistovaly mobily, neměli jsme přístup k internetu. Vzpomínám na to, jak jsme ve školní tělocvičně s poměrně jednoduchým audio vybavením pořádali diskotéky pro veřejnost. Rovněž nelze zapomenout na první „vodu“, kdy jsme sjížděli Vltavu z Vyššího Brodu. Ještě dnes mám v paměti, jak jsme se vymáchali v Českém Krumlově.

A jaký jste byl student? Patřil jste mezi premianty, anebo spíše mezi průšviháře a klauny třídy?

Myslím, že jsem byl takový průměrný student. Studoval jsem ponejvíce na dvojky, ale pár trojek se na vysvědčení také našlo. Maturitní zkoušku jsem zvládl s dvojkami. Průšvihář ani klaun jsem určitě nebyl.

Je nějaký moment ze studia na gymnáziu, který se zapsal do Vaší paměti?

Těch zážitků je samozřejmě poměrně hodně, ale rád vzpomínám na příhodu z tělocviku, který jsme měli „nultou“ hodinu (od 7.00) a běhali jsme v zámeckém parku. Došlo k tomu, že jeden ze spolužáků při přeskoku starého padlého stromu stoupl do vosího hnízda a několik z nás bylo popícháno vosami. Začali jsme divoce pobíhat po parku a odhazovat ze sebe oblečení. Žáci a studenti, kteří v tu dobu teprve přicházeli do školy, měli o zábavu postaráno.

Po studiu na gymnáziu jste pokračoval na vysoké škole v Českých Budějovicích. Poté jste se přesunul ze školních lavic za katedru. Vzpomínáte si na Váš první učitelský den na ZŠ Hradecká?

Přiznám se, že na ten první učitelský den si vlastně nevzpomínám. Vyučovat děti na 1. stupni mě ale nesmírně bavilo, pořád jsme něco společně vymýšleli (nacvičili jsme parádní vystoupení na školní akademii, jezdili jsme na výlety, chodili jsme se učit mimo školu atd.). Lehké to však nebylo, ve třídě jsem měl až 34 žáků/žákyň. Tímto smekám před všemi vyučujícími, opravdu to nemají jednoduché – navíc v této „covidové“ době, kdy výuka probíhala velmi dlouhou dobu on-line.

Vypadá to, že jste celkem dobrodruh. Co Vás vedlo k cestě do Ameriky, kde jste pracoval s mentálně a tělesně postiženými?

To je právě ta ironie – já se opravdu za žádného dobrodruha nepovažuji. Jsem vlastně strašně rád doma se svými blízkými. Vždy říkám, že tam, kam jsem se dostal (místo pobytu, zaměstnání), jsem se dostal víceméně náhodou.

Při výuce na ZŠ Hradecká jsem si na Masarykově univerzitě v Brně dodělal studium AJ pro 1. stupeň. Dost mě poté mrzelo, že nemám mnoho možností setkat se s mluvenou angličtinou. Moje tehdejší přítelkyně (a současná manželka) našla inzerát, ve kterém pracovní agentura hledala zaměstnance do neziskové společnosti v USA. Jednalo se o práci s mentálně a tělesně postiženými spoluobčany. Bez delšího přemýšlení jsem se přihlásil a na toto místo se dostal.

Po roce a půl, kdy jsem se vracel do ČR, již moje současná manželka pracovala jako překladatelka v Evropské komisi v Lucemburku a právě v té době se otvírala česká sekce v tamější Evropské škole. Přihlásil jsem se do výběrového řízení na učitele prvního stupně a uspěl jsem.

Po 2 letech jsem obdržel nabídku ucházet se za Českou republiku o místo zástupce ředitele v Evropské škole v Bruselu. Tuto nabídku jsem nejdříve odmítl, ale když se po dalším roce opakovala, přijal jsem ji a uspěl u výběrového řízení. Na této pozici je dle předpisů možné zůstat maximálně 10 let a po této době jsme se vrátili do naší rodné Telče.

Strávil jste tedy tři roky v Lucemburku na pozici učitele. Lišila se výuka na tamní škole od té, kterou známe z naší země?

Působil jsem v neuvěřitelně velké škole s tisíci žáky a studenty. Naše česká sekce byla ale zpočátku malinká a děti jsem vyučoval formou malotřídky – učil jsem 3 ročníky dohromady. Největší benefit pro děti i vyučující vidím v mnohonárodnostním a multikulturním prostředí. Pracovali jsme společně na mnoha projektech a pro děti bylo zcela samozřejmé hovořit cizím jazykem. Cizí jazyk tedy pro ně byl prostředkem, nikoliv cílem.

Vaše cesta vedla následně do Bruselu, kde jste se stal zástupcem ředitele na jedné z největších škol v Evropě. I přes všechny Vaše dobrodružné cesty jste se nakonec přestěhoval zpátky do Telče. Co Vás vedlo k návratu?

Vždy jsme to měli s manželkou nastaveno tak, že se do Telče jednou vrátíme. Nechali jsme si zde postavit dvojdomek, měli jsme zde naše rodiče. Jsme velcí telčští patrioti a Telč milujeme. Telč je bezpečné město s veškerým občanským vybavením. Naše děti mohou samy chodit/jezdit do školy, na kroužky, do ZUŠ atd. Většina obyvatel Telče, které potkáváme na ulicích, nás znají a my známe je. Vídáme se s kamarády z dětství či ze školy. Naplňují nás naše aktivity v telčských spolcích a práce pro druhé.

V únoru letošního roku jste byl úspěšně zvolen telčským starostou. Popište nám, prosím, co všechno taková práce obnáší.

Nejdříve jsem musel nastudovat velké množství dokumentů, seznámit se (kvůli covidu především virtuálně) s mnoha lidmi. Snažím se co nejpodrobněji poznat všechny probíhající investiční projekty města, účastním se kontrolních dnů na stavbách, řídím zasedání Rady města i Zastupitelstva města. Jsem v kontaktu s vedením městem zřízených škol (ZŠ, MŠ, ZUŠ), jako zástupce města se účastním valných hromad různých sdružení. Připravujeme kulturní akce, o kterých nikdo neví, zda se v tomto roce budou konat. Snažím se vnímat připomínky a problémy občanů a pokud je to možné, urychleně je řešit. Občany města informujeme o tom, co se v Telči děje, prostřednictvím Telčských listů, FB či Mobilního rozhlasu.

Slyšeli jsme, že chcete spolupracovat s telčskými školami. Máte v plánu navázat spolupráci i s naší školou nebo s žáky, kteří by projevili zájem?

Velmi rád bych byl v kontaktu s co největším počtem spoluobčanů. Každý/á obyvatel/ka města by na mě měl(a) mít telefonní číslo (opakovaně ho zveřejňuji v Telčských listech). Již jsem se on-line spojil s několika třídami na GOB a chtěl bych si takto (jakmile to bude možné, tak i osobně) pravidelně povídat se všemi studenty i žáky základních škol. Je důležité, aby občané města věděli, že je jim nasloucháno.