Výměnný pobyt v zemi langošů
Ve zkratce
Na konci března se třída 3.A vydala na týdenní výměnný pobyt do Maďarska. Čekala je nová země a kultura, ale i navazování přátelství a společné zážitky se studenty z budapešťského Veres Péter Gimnázia.
Na přestup nám zbývalo už jen pár minut. Kolečka kufrů skákala po brněnském nádraží a doufali jsme, že běžíme na správnou kolej. Vepředu sportovci vedli tlupu o 27 lidech a my se jen modlili, že neskejsneme v Brně. Toto je jen dramatická tečka nad týdnem plným mnoho podobných historek, ale to předbíháme.
Už před nějakou dobou nám paní učitelka Roupcová oznámila, že jistá škola z Maďarska s námi chce udělat výměnný program. Dovolím si říct, že nadšení nám vydrželo až do osudové neděle. Vstávali jsme i dřív než před pátou hodinou a sraz byl na jihlavském vlakovém nádraží. Všichni dorazili překvapivě včas. Z Jihlavy jsme jeli do Brna, kde jsme přestoupili na vlak přímo do Budapešti. Nakonec jsme se po sedmi hodinách ocitli na budapešťském vlakovém nádraží…
- DEN – 22. března – neděle
Když jsme vystoupili z vlaku, už z dálky jsme viděli maďarské studenty spolu s jejich paní učitelkou, jak se smějí a drží velký papír s nápisem „Telč“. To bylo opravdu překvapivé, ale o to vřelejší přivítání. Nebudeme si lhát, chvíli nám trvalo než jsme se dali do řeči, ale po pár minutách už každý znal svého výměnného studenta se kterým vzápětí odjel pryč směrem k jeho domovu. Někteří jeli autem, vlakem, metrem a někdo dokonce i lodí. Asi nikdo nečekal, že bude potřeba tolik úsilí na mluvení. Ale najednou nám na tom závisela celá konverzace, bez velkého prostoru na promyšlení vět. Vlastně celé odpoledne jsme strávili právě s Maďary u nich doma a až večer jsme se zase všichni setkali a konečně si česky mohli sdělit své první dojmy. Vzápětí jsme se vydali na procházku po večerní Budapešti, kde jsme viděli spoustu krásně osvícených památek.
2. DEN – 23. března – pondělí
Náš první celý den v Maďarsku, aneb půlka třídy chtěla jet domů, ne teď vážně… Po první noci se ukázalo, že výměnný pobyt je opravdu mnohem těžší než se zdá. Tento den nás čekal výlet na maďarskou verzi Vyšehradu (Visegrád), akorát je to zřícenina místo hradu a navíc pěkně vysoko. Šli jsme dost do kopce takovou cestou necestou a podle Maďarů, jediný kdo z toho byl nadšený, byla ta jejich třídní. Potili jsme se ve vrstvách oblečení, na toto nebyl nikdo z nás připraven. Už se plánuje pomsta… Každopádně když jsme se tam doplazili, tak jsme měli nějaký čas na projití. A potom už jsme se přesunuli k nedaleké bobové dráze. To bylo skvělé, zkrátka taková sladká tečka za výkonem. A tím skončil náš společný program a začal ten individuální. Pár lidí se domluvilo a někde se sešli a nebo jsme se přemístili domů.
3. DEN – 24. března – úterý
Na tento den byl naplánovaný sightseeing neboli chození po památkách. Třeba náměstí Hrdinů, zámek Vajdahunyad nebo budapešťský parlament. Navštívili jsme také park u muzea umění. Jinak po celou dobu s námi chodili tři lidé z jejich třídy a zbytek se musel učit. Všichni se k nám přidali až po škole. Jak politováníhodné! Odpoledne nás už společně čekal Margaret Island, což je ostrov uprostřed Dunaje. Tady jsme měli opět úžasný zážitek, a to taková šlapací autíčka pro šest lidí. Obvykle jsme jeli tři Češi a tři Maďaři a proháněli jsme se po takovém parku. Několikrát jsme sjeli z cesty nebo najeli do stromu, ale zábava to byla neskutečná. A tímto byl náš společný program u konce a opět nastal ten individuální.
4. DEN – 25. března – středa
Středeční ráno a dopoledne jsme strávili přímo u nich ve škole. Na Veres Péter Gimnázium nás prvně čekala společná hodina tělocviku, potom jsme měli prohlídku po celé škole. Následně jsme se rozdělili na dvě skupiny a měli jsme angličtinu s nějakou jinou třídou. A pak to přišlo… fyzika. Ono by to nebylo tak hrozné, kdyby na nás nemluvili jen maďarsky a my tomu rozuměli. Naši výměnní studenti nám to také nějak extra nevysvětlili. Fyzika byla tedy takový pokus omyl asi jako ten pokus, co jsme dělali; měli jsme házet z druhého patra nějaké talířky a pak asi vypočítat rychlost? Doteď vlastně nevím… Naše poslední hodina byl folklorní tanec. Prvně jsme se podívali na profíky a pak si to šli i zkusit. Tady se zase naše třída rozdělila na dva tábory, první, který si to užil a bavilo ho to, a druhý, který řekl, že už to v životě dělat nebude. Ve středu jsme také zkusili školní jídelnu. Zajímavé je, že si jídlo nandávají formou bufetu, prostě každý si vezme jen to, co chce a kolik toho sní. Po obědě jsme vyjeli lanovkou na kopec János-hegy s úžasným výhledem na Budapešť a potom jsme se vrátili zpět do školy, kde byl opět konec společného programu. A jaký dojem na nás jejich škola udělala? Na první pohled teda nic moc, na ten druhý…taky moc ne. Budova postavená na 20 let vydržela jednou tak dlouho. Už nikdy si nebudu stěžovat na skříňky u nás. Všichni jsme se vlastně shodli, že to vypadá spíš jako vězení.
5. DEN – 26. března – čtvrtek
Ráno nás opět čekaly nějaké památky, ale cílem bylo se dostat na hlavní nákupní ulici, protože jsme měli celé ráno volno, abychom nakoupili suvenýry. Už se pomalu vytrácelo hezké počasí, takže nám to hrálo do karet. Všichni jsme pokoupili nějaké pohledy a magnetky, ale i papriky, pečivo, bonboniéry či pálenky. Po nákupní horečce jsme se šli zchladit na plavbu lodí po Dunaji. Vyhráli ti, kteří se schovali dovnitř, protože tam bylo docela teplo, zatímco venku foukalo a pršelo. Odpoledne byl znova čas na sblížení s maďarským kamarádem.
6. DEN – 27. března – pátek
Poslední den jsme strávili ve vesnici vedle Budapešti, která má ale 24000 obyvatel. Je to městečko Szentendre. Zde jsme se prošli a navštívili velmi moderní muzeum. Význam děl byl v maďarštině, a proto jsme mu nerozuměli, samozřejmě. Původně měl být plán jiný, ale bohužel nám poslední den opět pršelo. Toto město je také proslavené výrobou langošů, takže jsme ho samozřejmě museli ochutnat. Ale na oběd jsme jeli do jejich věznice – teda školy. Tam jsme se po obědě dlouho loučili s našimi novými kamarády, a také jsme jim všichni podepsali ceduli z prvního dne. Uvidíme je opět v červnu, kdy oni přijedou sem k nám, do Telče. Pro nás tímto loučením den ale rozhodně nekončil, neboť nás ještě čekala dlouhá cesta domů. Potom, co jsme se došourali na nádraží, tak jsme asi půl hodiny čekali venku v dešti, než se Regiojet uráčil pustit nás dovnitř. Cesta byla horší než posledně, na menu se nacházeli opilí Němci, výpadek elektřiny, a zpoždění skoro půl hodiny. Na vlak, který jede takovou dálku je to super, ale na přestup nám tím pádem zbývalo něco kolem deseti minut. Nevěděli jsme, zda nestrávíme noc v Brně. Z vlaku jsme museli vylézt rychlostí blesku se všemi kufry a pak začal nekonečný sprint. Jako zázrakem naším směrem šel zkušený pán, který nás nasměroval správnou cestou.
Na přestup nám zbývalo už jen pár minut. Kolečka kufrů skákala po brněnském nádraží a doufali jsme, že běžíme na správnou kolej. Vepředu sportovci vedli tlupu o 27 lidech a my se jen modlili, že neskejsneme v Brně. A pak jsme to viděli: náš vlak. Čekal na nás a my do něj jen naběhli. Bylo nám jedno, že jsme bez dechu, ale štastní, že jsme opravdu všichni nastoupili. To paní učitelky potvrdily až v Jihlavě – všichni dorazili a nikoho jsme po cestě neztratili. Kupodivu jsme vše zvládli a s nespočtem nových zkušeností a zážitků jsme se úplně vyčerpaní vrátili domů.
A jak bychom celkově tuto zkušenost zhodnotily?
„Musím říct, že pro mě to bylo obrovské vystoupení z komfortní zóny. Hlavně ze začátku to bylo extrémně náročné, protože jsem najednou byla v naprosto neznámém prostředí s cizími lidmi. A navíc, já nejsem úplně machr na angličtinu, takže to bylo těžké i v tomto směru. Ono se to nezdá, ale když se pak tohle všechno sejde, je to psychicky hodně náročné. Ale jsem ráda, že jsem v tom nebyla sama a že jsme mohli naše zkušenosti mezi sebou sdílet celá třída, protože právě tahle výměna zkušeností mě držela celou dobu nad vodou. I když to bylo fakt náročné, jsem ráda, že jsem výměnný pobyt zažila, protože už ho pravděpodobně nikdy nezažiju. A teď můžu s klidným srdcem říct, že se mnohem víc těším, až přijedou oni sem, protože už se trochu známe a i to známé prostředí bude minimálně pro mě lepší. Takže tuto zkušenost doporučuji, ale připravte se, že to možná bude těžké.“
~ Káťa Kozáková, 3.A
„Můj dojem z celého pobytu je převážně kladný. Maďaři si vybírali svého Čecha podle dotazníku, takže mě si našla holka, se kterou bych se domluvila klidně rukama a nohama. Byla vítající a otevřená, stejně jako okolí. Jazykově mě to rozhodně posunulo dopředu, ale mimo to jsem si našla i přátele, se kterými jsem zažila neuvěřitelný týden v neuvěřitelném městě. Doporučuji takovýto zážitek.“
~ Míša Pražská, 3.A
