Mrznoucí vzpomínky

Byla mi příšerná zima a studený pot mi projel po zádech, když mi ředitel po telefonu oznámil, abych si sbalil kufry, protože potřeboval urgentně doručit kamion do Francie. Přestože jsem Vánoce nikdy neslavil, bylo mi jasné, že se s Petrou, mou manželkou, neshodneme. Po dlouhé hádce jsem se rozloučil a raději vyrazil.

Cesta probíhala jako obvykle. Po odevzdání zásilky jsem si zašel na pumpu pro kávu. Cestou jsem ovšem okny nahlédl do pár francouzských domácností. Vždy jsem viděl jen nadšené tváře dětí natěšených z vánoční atmosféry a večerního otevírání dárků.

A právě v tu chvíli jsem poprvé dospěl k pravé podstatě Vánoc. Rozeběhl jsem se, abych na čerpadle koupil pugét květin pro mou ženu a překvapil ji svým návratem před štědrovečerní půlnocí. Bylo mi ovšem jasné, že jediný způsob, jak bych to mohl stihnout, je nepřetržitá jízda přes švýcarské Alpy.

Bílá tma mezi vrcholy bez přerušení snižovala viditelnost. V temnotě se mi postupně zavíraly oči, ale nechtěl jsem si vzít přestávku. V okamžiku, kdy jsem na chvíli přizavřel oči, jsem najel na zledovatělou část silnice.

Kamion byl neovladatelný. Jediné, co jsem slyšel, byl skřípající křik svodidel, který doprovázel nesnesitelný hvízdot brzd. Vzápětí jsem narazil do stromu. Okamžitě jsem sahal po telefonu, který se zároveň s kyticí zarazil o čelní sklo. Nepřetržitě jsem volal Petře, která mé hovory nepřijímala. Po chvíli jsem nakonec omdlel.

Zanedlouho mě vzbudil zvonící telefon, který ležel na zemi. Byla mi příšerná zima a studený pot mi projel po zádech, když jsem zjistil, že už na zvonící telefon nedosáhnu. Se vzpomínkami na Petru jsem v neúprosné zimě pomalu usínal.