Povídání s Markem Orko Váchou

Marek Orko Vácha je katolický kněz, biolog, etik, pedagog, skaut a spisovatel pocházející z Brna. Působí na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy jako přednosta Ústavu etiky a humanitních studií, kde se specializuje na evoluční biologii a environmentální etiku, zároveň píše knihy pro mladé i starší lidi o Bohu, smyslu života a přírodních vědách z pohledu křesťana.

Ve středu 10. března 2021 jsme s panem Váchou měli online besedu o smyslu života. Zúčastnili se jí nejen studenti a učitelé, ale i zájemci z řad veřejnosti. Zpětná vazba byla velmi pozitivní a každý si určitě odnesl nějakou myšlenku, aby zde na tomto světě pouze nemarnil čas, ale opravdu žil.

V dnešní době se nevyhneme nějaké otázce, která souvisí s pandemií. Mě by zajímalo, jak sám současnou lockdownovou situaci snášíte a jestli Vám nepřinesla i něco pozitivního?

Než odpovím, tak chci říct, že krize je krize. Přes dvacet šest tisíc lidí zemřelo, mnoho lidí přišlo o práci, zle se vede umělcům, divadelníkům, mnoha podnikatelům. Že krize může přinést i něco pozitivního je pravda, ale vždy je třeba to vidět v kontextu. Mně osobně pandemie přinesla cestovatelské zklidnění, nejsou přednášky pro veřejnost nebo jsou online, jak žiji sám, užívám si luxus volných večerů, nikdy předtím jsem je neměl.

Je o Vás známo, že nejste příznivcem sociálních sítí. V lockdownu si ale mohou mnozí říci, že se přeci stejně nic jiného dělat nedá a hlavně je to spojuje s jejich kamarády či kamarádkami. Tak je v dnešní době pořád trávení času na sociálních sítích něco negativního/zbytečného? A pokud ano, co tedy dělat, abychom mohli večer prohlásit, že jsme celý den nepromarnili?

Dá. Dá se dělat spousta věcí. Půl roku jsem žil v hodně přísném trapistickém klášteře ve Francii a použiji to jako metaforu. V klášteře Sept-Fons nemáte vůbec problém, co s časem. Pořád zvoní zvon. Ve tři ráno na probuzení, pak na ty šíleně dlouhé ranní modlitby, na mši svatou, na práci, na oběd, zase na modlitbu, na práci, na večerní kompletář. Nastoupíte do vlaku a jedete. A jenom ti nejlepší mniši se stávají poustevníky. Proč? Protože poustevník si musí denní řád dodržovat sám, nemá žádný zvon. V situaci poustevníků jsou teď tak trochu všichni gymnazisti. Není školní zvon, co svolává do školy, není obvyklý rytmus hodin a přestávek, musíte si to určovat sami. Máme každý dvacet čtyři hodin denně a musíme být pozorní k tomu, čím je naplníme. Máte knihy, máte nekonečné zdroje kvalitního vzdělávání, které poskytují nejlepší světové univerzity, anglicky umíte. Až se budete nudit, zkuste si třeba coursera.org nebo edx.org. Jeďte si dopředu sami a buďte si jisti, že čumilů podél trati bude vždycky dost.

V jednom z Vašich rozhovorů jsem četl, že pro Vás byl a je celibát velmi těžká zkouška. Neuvažoval jste o přechodu do jiné církve, kde je celibát dobrovolný, když jste se rozhodl pro kněžské povolání?

Věc je ta, že církve si člověk nevybírá jako supermarkety u nás ve Znojmě. Třeba tu, kde mají lepší sbor nebo lepší program pro mladé. Nebo která je blíž mému bydlišti. Nebo nemají bohoslužby moc brzo ráno. Jsem katolický křesťan a docela rád už bych v této situaci i zůstal až do smrti či ještě kus dál. V dobrém i ve zlém.

Velké téma současnosti je ekologie. Velmi sílí různá ekologická uskupení, jako je Greenpeace. Mě by zajímalo, co si o jejich aktivitách myslíte, přece jenom si říkám, jestli to již dnes, kdy lidé o ekologii mluví, ale nijak ekologicky nejednají, jde dělat jinak, než bránit rypadla a obsazovat uhelné doly apod.

Vnímám to jako tápání ve tmě, ta rypadla, přivazování se k stromům, fair trade, Gréta na plachetnici nebo i papírová brčka a podobné věci. Nikdo moc neví, co pomůže, tak zkoušíme, co koho napadne. Všichni víme, že získávat energii spalováním hnědého uhlí je nějak špatně. Myšlenka alternativních zdrojů je úžasná, v realitě České republiky je z toho ovšem karikatura. Máme lány řepky, trochu šílené solární farmy, pro estéty je tu a tam po krajině větrník a tohle všechno jsme pojali typicky českou cestou. Ale globálně je to cesta zhruba správným směrem, se vší tou korupcí, žlutými monokulturami, mizejícími dotacemi, solárními barony a podobně.

V několika přednáškách zmiňujete Váš pobyt na Antarktidě. Jak se Vám tato nabídka naskytla a co jste zde dělal?

Dodnes vidím kuchyni na faře ve Velkém Meziříčí, vzadu pevný telefon, a pana faráře, jak volá, že prý je na drátě jakýsi Pavlíček. Dodnes slyším Jardův hlas, on vždycky tak trochu řve, že má místo a že by chtěl, abych jel, tak ať všeho nechám a že jedem dolů. Než jsem o tom začal přemýšlet, tak jsem na něj křičel zase já, že jedu.

Pak, na ostrově Nelson, nejkrásnější chvíle jsou o samotě. Nelze to popsat slovy, nelze to ukázat na diapozitivech, nelze to sdělit přednáškou. Je třeba tam být. Ale jedna zkušenost sdělitelná je, bylo to na Antarktidě a bylo to i při poslední expedici v Andách před rokem. Dálky a rozlehlost. V České republice je spousta důležitých lidí, důležitých politiků, důležitých prezidentů i důležitých církevních hodnostářů, kteří pronášejí své důležité názory, a média je komentují. Když se díváte zdola přes Atlantik na tu naši zemičku, ne nepodobnou špendlíkové hlavičce, získáte nadhled. Pak se v Andách bavíte s místními indiány a oni neví, že naše země existuje, neznají naše politiky a je jim upřímně jedno, co si myslí. To jen my máme za to, že jsme středem světa a že všechny zajímáme. Nezajímáme.