1. místo v projektu Příběhy našich sousedů
Ve zkratce
Projekt s názvem Příběhy našich sousedů umožňuje žákům osmých a devátých tříd poznat něco málo z naší minulosti jinak, než jak je nám to prezentováno v učebnicích dějepisu. Tým z naší školy zazářil a získal 1. místo! Tím nejdůležitějším, co si ze soutěže žáci odnesli, jsou však nové zkušenosti a informace. A právě o ty se s vámi rádi podělíme.
Projekt s názvem Příběhy našich sousedů umožňuje žákům osmých a devátých tříd poznat něco málo z naší minulosti jinak, než jak je nám to prezentováno v učebnicích dějepisu. Díky účasti na projektu jsme měli možnost seznámit se s životním příběhem pana Vladislava Veselého, zakladatele Občanského fóra v Telči.
Vše začalo již na podzim, když nás paní učitelka Volavková seznámila s projektem. Tehdy jsme si ani nedokázali představit, kolik práce za tím může být, a tak se naše skupina utvořila poměrně snadno. Náš pětičlenný tým se skládal ze mě (Radim), Vojtěcha, Alberta, Michaely a Matouše. Prvním úkolem bylo vybrat si pamětníka a natočit s ním video reportáž. Hned s prvním zmíněným jsme ale měli trochu problém. Bylo těžké najít někoho, kdo by měl zajímavý životní příběh, který by upoutal, a zároveň byl ochoten nám o něm povyprávět. Naštěstí nám ale paní učitelka navrhla Vladislava Veselého, jímž jsme byli naprosto ohromeni.
Když jsme vymysleli pár otázek, které by nám přiblížily jeho život, vydali jsme se 1. prosince natočit rozhovor. Byli jsme malinko nejistí a zmatení, ale nakonec se nám podařilo vhodně rozestavit techniku, usadit se a pana Veselého vyzpovídat. Během rozhovoru na nás čekalo velké překvapení. Předtím jsme totiž neměli ani tušení, že byl pan na vojně zadržen a souzen a že se už v té době otevřeně stavěl vůči režimu. Samozřejmě jsme tím byli unešení a snažili se zjistit co nejvíce. Ani v nejmenším jsme nevěděli, jak zajímavé dopoledne nás čeká. A to byl teprve začátek!
Poté jsme se zúčastnili několika workshopů, během nichž nám Alena Holubová, regionální koordinátorka společnosti Post Bellum, poradila, jak ve video reportáži pamětníkův příběh vhodně odvyprávět a jak video sestříhat. Na to jsme měli zhruba tři měsíce. Během nich jsme vytvořili scénář, dotočili záběry, editovali video a navrch ještě psali životopis. To je spousta práce a jen tak tak jsme to stihli včas. Naštěstí jsme si ale práci vhodně rozdělili – Matouš psal životopis, já s Vojtou jsme editovali video, Albert pomáhal s technikou a dotočením záběrů a Míša nám dodávala inspiraci a doplňovala scénář. Se vším nám pomáhala paní učitelka, která musela vynaložit spoustu trpělivosti, aby nás usměrňovala. Každý z nás odvedl velký kus práce a jen společně jsme stihli vše odevzdat v termínu.
Na závěr nás čekal asi ten nejtěžší úkol – 6. dubna veřejně odprezentovat příběh pana Veselého. Bylo velmi stresující se narychlo naučit scénář, zvládnout úzkost z mluvení před lidmi a neudělat ostudu nám, škole ani panu Veselému. Do toho všeho nám ještě konkurovaly ostatní týmy. Odborná porota měla vybrat celkem tři, které nejlépe zpracovaly život svého pamětníka. Ani v nejmenším jsme nečekali, že se nám bude tak dařit.
Ovšem když jsme stáli před tolika lidmi a všichni nás poslouchali, ani jsme se nemohli splést. Všechen stres z nás odpadl a my jsme hrdě mluvili o všech útrapách a úspěších pana Veselého. Kdyby i vás zajímalo, co všechno si prožil, můžete si na stránkách Paměti národa pustit naše video nebo přečíst životopis. Pan Veselý za sebou má těžké časy a o jeho životě by se dalo mluvit celé hodiny. Přece jen to byl i on, kdo se zapříčinil o pád režimu! Čekali jsme, že se na jevišti zasekneme, zapomeneme text nebo se spleteme, ale nic z toho se nestalo. Vše jsme zvládli skvěle a s pocitem zadostiučinění a hrdosti se usadili zpět do hlediště. I kdybychom se neumístili na stupních vítězů, byli bychom šťastní, že se náš výkon vydařil a pan Veselý s paní učitelkou na nás mohou být pyšní. Porota vyhlásila druhé a třetí místo. V ten moment už nám bylo jasné, že tak dobří, abychom byli první, jsme nebyli, a všechna naděje nás opustila. Jenže to bylo přesně naopak! Těžko se popisuje pocit, který jsme měli, když porota oznámila, že na prvním místě se umístil tým z Gymnázia Otokara Březiny. Náš tým!
Ještě nyní, když píšu tento sloupek, tomu nemohu uvěřit. Byli jsme ohromně šťastní a spokojení, že naše půlroční práce sklidila své ovoce. Ještě větší radost nám ale udělalo, že jsme v rámci tohoto projektu mohli poznat Vladislava Veselého, seznámit se s jeho životem a zjistit, že i v našem sousedství se odehrálo mnoho zajímavého. Naše historie se totiž neodehrává jen na stránkách učebnic nebo v černobílých dokumentech, ale i v paměti našich sousedů a známých, kde je o dost živější a zajímavější. Minulost nese mnohá ponaučení, a jak nám porota několikrát zopakovala, je důležité se o ni zajímat.
Velmi děkujeme Post Bellu za tuto zkušenost. Bezpochyby nám mnoho přinesla a jen tak na ni nezapomeneme. Děkujeme i panu Veselému za jeho ochotu a příběh, který nás provázel celý školní rok. Samozřejmě děkujeme i paní učitelce Volavkové. Bez vás by se nám to nepodařilo.